Článek
Německo-sovětský útok na Polsko a zajatecké tábory
Dne 1. září 1939 bylo Polsko napadeno nacistickým Německem a začala druhá světová válka v Evropě. O šestnáct dní později se k útoku přidal z východu německý spojenec, Sovětský svaz. Polsko bylo rychle poraženo a tisíce důstojníků i dalších polských občanů se ocitly v zajateckých táborech. Těch byla celá řada a nacházely se jak na bývalém polském území, tak na území sovětském.
Táborem, který se stal symbolem celého nelidského řádění NKVD, byl a je tábor v Kozelsku, v oblasti Smolensku a v lesích u nedaleké Katyně. Další velké tábory byly např. u Charkova nebo u Kalininu. Občas dochází k jistému zmatení pojmů, na které je vhodné upozornit. Označení „Katyňský masakr“ se používá pro popravy internovaných polských občanů ve všech těchto táborech, nejen v tom katyňském.
Rozkaz k popravám
Internovaní polští důstojníci a další elity představovali pro Sovětský svaz potenciální hrozbu. Lavrentij Berija, šéf NKVD a jeden z nejmocnějších mužů Sovětského svazu proto přišel s návrhem tisíce zajatců zlikvidovat. Stalin a další členové politbyra tento plán odkývli. Právě tento bod je nesmírně důležitý, neboť ukazuje, že se nejednalo o akci nižších velitelů, ale přímo toho nejvyššího vedení Sovětského svazu.
Začalo se tedy s popravami. Podle zprávy z roku 1959 zpracované šéfem KGB Alexandrem Šelepinem prop Nikitu Chruščova, bylo během této akce zabito 21 857 osob, „občanů buržoazního Polska“. V samotném okolí Katyně a jejích vysokých borovicových lesích byl počet obětí 4421.
Další obrázek z vyšetřování v roce 1943
Německý nález
Když posléze vypukla válka mezi bývalými spojenci a Německo na Sovětský svaz zaútočilo, dařilo se mu postupovat. Netrvalo dlouho a na přelomu roku 1942 a 1943 oblast dobyla německá vojska. V oblasti Katyně byl dislokován 537. spojovací pluk pod velením plukovníka Friedricha Ahrense, pro který pracovali i ruští zajatci. A byli to paradoxně právě oni, kdo učinili hrůzný objev obětí sovětského řádění.
Plukovním Ahrens hlásil nález na vyšší místa a nacistické Německo světu oznámilo, že sovětská NKVD chladnokrevně povraždila tisíce a tisíce Poláků. Jde tak o další paradox. Nacistické Německo, samo vinno mnoha a mnoha zločiny proti lidskosti, v tomto případě ale zločin padl na někoho jiného a Německo toho hodlalo náležitě využít.
V roce 1943 pozvalo do Katyně delegaci složenou ze zástupců několika okupovaných zemí. Protektorát v ní zastupoval spisovatel František Kožík. Ten předpokládal, že jde o německou krycí operaci a následný článek, který napsal v protektorátním tisku, byl poměrně opatrný. I tam mu ale způsobil po válce nepříjemnosti u komunistického vedení země a nepomohl ani tentokrát už jasně lživý článek ve prospěch Sovětského svazu. Kožík byl na základě článku z období Protektorátu vydírán a stal se spolupracovníkem StB.
Celá situace tak byla poměrně paradoxní, nacistické Německo pro jednou říkalo pravdu, ale málokdo jí věřil. Celkem pochopitelně lidé předpokládali, že Němci lžou tak, jako lhali doposud. Navíc i v Němci okupovaném Polsku proběhly podobné čistky, které stály život tisíců Poláků.
Přijížděly ale i delegace lékařů. Ty naše zastupoval MUDr. František Hájek. Všichni podepsali protokol o tom, že vše ukazuje na to, že pachatelé byli Sověti. Doktor Hájek a jeho kolegové ze zemí, které se po válce ocitly v područí Sovětského svazu, měli velké problémy a museli své podpisy odvolat. Ostatní ale neodvolali.
Jakékoliv zbývající pochybnosti pak rozptýlili po roce 1990 sami Sověti. To, že masakr se odehrál v režii NKVD přiznal Michail Gorbačov a po něm i Dmitrij Medveděv. O pachatelích tak dnes již nikdo nepochybuje.
Dnešní podoba památníku v Katyni
Češi a Katyň
Zajímavým tématem, které ale není dosud dostatečně podrobně prozkoumáno, je počet obětí s přímou vazbou na Československo. Po mnichovské krizi připadl Polsku kus Těšínska. Muži z něj byli posléze povoláváni do polské armády a řada z nich se ocitla v Katyni. Odhaduje se, že mezi popravenými bylo až 350 lidí s přímými vazbami na Československo. Zatímco pro Poláky je Katyň zcela zásadní prvek polsko-ruských vztahů.
Podrobnější historické studium by mohlo dát alespoň některým českým obětem Katyňského masakru jméno. Tak, jako tomu bylo např. u Karola Sliwky z Nýdku nebo u Kamila Rafaela Sýkory. V současné době je samozřejmě studium ruských archivů opět znemožněno a potrvá pravděpodobně dlouho, než bude možné v nich opět hledat.
