Kdo nebo co byly „Hvězdy nad Baltimore“?

Josef Vlastimil Burian, později známý jako pod zkráceným jménem Vlasta Burian, se narodil v Liberci, 9. dubna 1891. V tehdy převážně německém městě žil Vlasta Burian do svých deseti let. Rodina se poté přestěhovala na pražský Žižkov a od té doby již byl Burian s hlavním městem neoddělitelně spjatý.

Jeho mládí se točilo okolo tří základních věcí: školy, v níž se vyučil obchodním příručím; sportu, v němž vynikal; a divadla, jež miloval. Právě divadlo a herectví mu učarovalo nejvíce. Zprvu bavil svými vystoupeními pouze své přátele, ale časem bylo jasné, že jeho talent přesahuje hranice soukromých večírků.

V roce 1923 se objevil v němém filmu „Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku“ a o dva roky později otevřelo brány maličké „Divadlo Vlasty Buriana“. Velkou „díru do světa“ potom udělal v roce 1930 ve svém prvním zvukovém filmu „C. a k. polní maršálek“.

Od té doby Burianova hvězda nezadržitelně stoupala, jeho divadlo bylo vždy zaplněné do posledního místečka a přibývaly filmy, jejichž názvy jsou dodnes v řadě případů považovány za klasiku a jsou neustále reprízovány:

Na konci 30. let byl Vlasta Burian hvězdou první velikosti a nefalšovanou českou celebritou č. 1. Nad jeho osudem i celou zemí se ale začala stahovat temná mračna…

Po okupaci se nově vzniklý „Protektorát Čechy a Morava“ stal především průmyslovou a zbrojní základnou německé „Třetí říše“. Právě z toho důvodu bylo v zájmu německých okupantů vytvářet v Čechách dojem „normálnosti“ (byť v delším časovém horizontu měl být osud Čechů samozřejmě velmi temný). Do toho zapadalo i ponechání otevřených divadel a natáčení filmů, ideálně veseloher, které dávaly obyvatelům Protektorátu zapomenout na jejich skutečnou situaci.

Vlasta Burian se z tohoto pohledu coby česká komediální superstar Němcům velmi hodil. Z let 1941 a 1942 mimochodem pocházejí některé z jeho nejslavnějších filmů, které často mylně považujeme za „prvorepublikové“: Katakomby, Když Burian prášil, Přednosta stanice, nebo Zlaté dno.

To ale německé okupační moci a jejímu propagandistickému aparátu nestačilo. Vlasta Burian měl otevřeně a zcela jasně ukázat, na které straně stojí…

Začátkem prosince 1941 byl Vlasta Burian pozván do protektorátního rozhlasu, kde měl vystoupit ve skeči pojmenovaném „Hvězdy nad Baltimore“ (někdy se udává též „Hvězdy nad Baltimorem“). Text byl předem připravený a Vlasta Burian jej dostal těsně před natáčením.

Ve chvíli, kdy si text Burian přečetl dobře věděl, „která bije“. Skeč, který vznikl pod taktovkou Josefa Rejthara a Josefa Opluštila byl jasným propagandistickým škvárem, který měl zesměšnit jak představitele československé exilové vlády, tak vedoucí představitele protinacistické koalice. Další pasáže byly zase otevřeně antisemitské. Burian měl hrát roli exilového ministra zahraničí Jana Masaryka. Ve skeči dále účinkovali Jindra Miškovský v roli prezidenta Beneše, Zdena Kafková-Innemannová jako Hana Benešová či Čeněk Šlégl, Karel Postránecký, Antonín Zíb nebo Ferenc Futurista (nad jeho účastí visí otazník, neboť zvukový záznam se až na jediný fragment nedochoval a neexistuje fotografický důkaz jeho přítomnosti na natáčení).

Skeč zesměšňoval i americké představitele a roli Spojených států jako takovou. Zajímavostí je, že byl v premiéře vysílán den před japonským útokem na Pearl Harbor a necelý týden před německým vyhlášením války USA.

Podle pamětníků Vlasta Burian roli nejprve odmítl, resp. téměř se zhroutil, byl však na něj činěn obrovský nátlak ze strany kolaborujících pracovníků rozhlasu a pravděpodobně i přímo ze strany některého představitele německé okupační moci. Burianovi bylo podle všeho vyhrožováno, že odmítnutí účasti při natáčení bude mít za následek uzavření jeho divadla, ve kterém mimo jiné dával práci i mnoha lidem, které by jinak čekala podle tehdejších zákonů perzekuce.

Burianovi tak nezbylo nic jiného než se podvolit a skeč natočit. Pamětníci (např. Josef Hlinomaz nebo Věra Skálová) nicméně hovoří o tom, že Burianův projev byl záměrně tak špatný, že byl de-facto otevřenou sabotáží celého vysílání. Pouhá Burianova přítomnost ale byla pro okupanty dostatečným profitem.

Ve chvíli, kdy se informace o skeči dostala i do Velké Británie a do Spojených států, vysloužil si Burian ostrou kritiku mimo jiné od Voskovce a Wericha, kteří jej ve vysílání emigrantského pořadu „Černá čtvrthodinka“ ostře zkritizovali v písni obsahující i verše jako např.

„Byl fotbalista, Sparťan, Slávista, potom tenista, dnes je nacista…“

nebo

„…Burian Vlasta, velká krysa a komiků král…“

O své divadlo přišel Vlasta Burian v roce 1944, kdy byla v Protektorátu plošně uzavřena všechna divadla. Až do konce se nicméně Burian snažil podporovat své kolegy a zaměstnance, např. herce Radovana Lukavského opakovaně zachránil před transportem na nucené práce.

Nutno podotknout, že na rozdíl od mnohých svých hereckých kolegů hrál v jednom jediném politickém skeči, kterým byly „Hvězdy nad Baltimore“. I když po něm byla požadována účast i v dalších vystoupeních, vyhýbal se jim předstíráním nemocí apod.

Konec války se ale blížil a s ním na Buriana čekaly i velké problémy.

Hned po osvobození byl Vlasta Burian zatčen (skeč „Hvězdy nad Baltimore“ nebyl jediným údajným prohřeškem Vlasty Buriana, ale stál v centru obžaloby) a uvězněn společně se skutečnými kolaboranty nebo německými nacisty. Ve vězení prožíval šikanu ze strany spoluvězňů. Z vězení se poté dostal na zásah Jana Masaryka (kterého paradoxně Burian ve skeči parodoval) a brzy přišla i omluva od Voskovce a Wericha, kteří v době, kdy jej označili za nacistu neměli dostatek informací o tom, v jaké situaci se Burian a celý Protektorát nachází. Soud jej potom osvobodil, ale to neznamenalo konec Burianových problémů.

Druhorepublikový tisk a společnost jako taková Buriana odsoudili a brzy přišlo opětovné zatčení a tentokráte i odsouzení. To bylo založeno především na smyšlené výpovědi Lídy Baarové, které jinak hrozil jakožto milence Josepha Goebbelse trest smrti. Výsledkem byl rozsudek těžkého žaláře, pokuty 500 tisíc korun, zákazu hereckého působení i znárodnění divadla a dalšího Burianova majetku, včetně jeho dejvické vily. Průběh procesu s Vlastou Burianem jasně ukazuje na poměry v období tzv. Druhé republiky, kterou rozhodně nelze považovat za demokratickou.

Po propuštění se Vlasta Burian živil manuálně, pracoval jako poslíček, řidič, pomocná síla v kuchyni apod. Zmírnění trestu se dočkal v roce 1950, kdy mu bylo dovoleno opět hrát. Jeho první poválečnou filmovou rolí byla ovšem pouze další propaganda, tentokrát komunistická. Film „Slepice a kostelník“ Oldřicha Lipského byl oslavou právě probíhající kolektivizace českého zemědělství.

Z několika málo dalších filmů, které do konce života ještě natočil, stojí za zmínku pouze pohádka „Byl jednou jeden král“, jejímž prostřednictvím mu podal pomocnou ruku Jan Werich. Z této pohádky, kterou minimálně na Vánoce televizi stále každoročně vysílají, je ale již patrné, že „ten starý Vlasta Burian“ již v té době neexistoval.

Odsouzení, vězení a ztráta popularity – to vše k Burianovi nespravedlivé – se velmi těžce podepsalo na jeho psychickém stavu, který ani ve šťastnějších dobách nebyl ideální (Vlasta Burian od mládí trpěl těžkými depresemi). Vlasta Burian zemřel ve věku 70 let 31. ledna 1962. Plné rehabilitace se dočkal až po revoluci, v roce 1994.

V dnešní době si opět pomyslně užívá velké obliby a popularity, jeho filmy jsou stále reprízovány a jeho jméno se může pyšnit titulem komika století. I jeho aktivity v době Protektorátu jsou dnes nahlíženy zcela jinak a zatímco „Hvězdy nad Baltimore“ skončily v propadlišti dějin, Burianovo jméno stále jasně září.