Článek
Plavecký mariáš
Vorařství patří k těm řemeslům, která po staletí formovala českou krajinu i kulturu. Na nás dnes působí představa mužů s bidly, kteří kormidlují mohutné vory po klidných i divokých řekách, velice romanticky. Koneckonců má v sobě cosi z poezie české krajiny, z vody i z vůně dřeva. Ve své době šlo však o nesmírně náročné a nebezpečné povolání. Nepochybně ale platí, že bez něhož by se rozvoj českých měst a vůbec země jako takové, vůbec neobešel.
Co to ale vorařství vlastně bylo? Šlo o velmi efektivní a inteligentní způsob přepravy dřeva na velké vzdálenosti. Kmeny stromů svázané do vorů (tabulí), které spojené tvořily celé plavidlo (pramen), ovládali zkušení voraři (plavci) a provedli jej celou dalekou cestou. Plavidlo, které mělo typicky nějakých 130 metrů, tak bylo současně i nákladem. Kromě toho se ale na vorech jako doplňkové zboží vozily i jiné komodity a nezřídka také lidé.
Vorařství pak nebylo jen prací, bylo to svébytné společenství s pevně danými pravidly a také pevně danou hierarchií. Nováček se musel učit roky, než získal právo samostatné plavby, pomoc druhému byla samozřejmostí, ať už šlo o záchranu před utonutím nebo o obyčejné zapůjčení provazu.
Plavba dřeva romantickou krajinou.
Vorařství v Čechách
Z českých řek vedly „vodní silnice“ dále do Evropy. České země, bohaté na lesy, měly pro rozvoj voroplavby ideální podmínky. Zejména Šumava a blízké přítoky Vltavy byly centrem českého dřevařství. Zkušený plavec musel umět dřevo svázat, ovládat proud, vyhnout se peřejím i mostům a často musel také improvizovat při nehodách.
Voraři z jižních Čech dopravovali dřevo po Vltavě až do Prahy, kde se sídlili významní zákazníci trhy. Odtud bylo možné ale také pokračovat přes Labe až do Hamburku (právě takovou plavbou začíná slavný seriál Cirkus Humberto). Taková cesta trvala i několik týdnů a znamenala pro plavce dlouhé odloučení od domova. Vorařství se tedy stalo nejen motorem ekonomiky, ale i spojnicí českých zemí s evropskými trhy.
Nejstarší známý doklad o plavbě dřeva u nás je k dispozici coby součást zakládací listiny břevnovského kláštera, pravděpodobně z roku 992, byť se někdy uvádí i rok 883. Je tedy zřejmé, že plavecké řemeslo má více než tisíciletou historii.
To, že voroplavba byla zásadní pro státní ekonomiku, dokazuje i pozornost, kterou jí panovníci věnovali. Mimochodem, Karel IV. vydal listiny, ve kterých zavedl normy pro jezy a vorové propusti. Zkrátka, on ten obchod normy prostě občas potřebuje. Ale abychom mu přiznali i trochu toho úsilí o uvolnění trhu tak zmíníme, že zrušil několik celnic, které podle něj voroplavbu spíše brzdily. Jiné samozřejmě zůstaly, např. u Hluboké, u Zvíkova, u Vyšehradu a řada dalších. Odtud potom plynuly peníze do státní pokladny.
Za zlatou dobu českého vorařství lze považovat dobu následující po vládě Marie Terezie. Ta totiž vydala dva patenty, které vorařství zařadily mezi svobodné profese, současně pak zavedly řadu nových regulací a norem, které z Vltavy udělaly skutečně základní tepnu ekonomiky českých zemí.
Podél řeky, po které se plavily vory, rostly obce, hostince apod. Voroplavba tak měla dopad nejen na řeku samotnou, ale na celé její široké okolí.
V druhé polovině 19. století se pomalu začala prosazovat železniční doprava, k níž se později přidala doprava silniční. Ty postupně přebíraly dopravu dřeva na svá bedra a definitivní konec zasadila voroplavbě, která fungovala ve velkém rozsahu ještě za první republiky, stavba přehrad. Dnes už nám po plavcích a jejich vorech zbyla jen romantická představa. Tak si jí hýčkejme.
