Článek
Jste tu opět první…
V sobotu, 7. října nad ránem, zažil Izrael jeden z nejhorších okamžiků své historie. Brutální řádění teroristů z organizace Hamás, které umožnilo monumentální selhání jinak špičkových izraelských tajných služeb a ozbrojených složek, za sebou zanechalo stovky mrtvých včetně žen, dětí i starců. Desítky dalších lidí byly odvlečeny do pásma Gazy, aby tam sloužily jako rukojmí či živé štíty.
Izraelská odveta se nyní rozvíjí a celou oblast čekají podle všeho týdny a měsíce bojů a násilí. Izrael jde opět do války, a Česko mu bude podle všeho stát opět po boku. Naši vrcholní politici jsou, až na výjimky, v podpoře Izraele za jedno, a předhánějí se v silných prohlášeních, např. těch o stěhování naší ambasády do Jeruzaléma.
Ještě zajímavější byla ale jiná situace. Ministr zahraničí Jan Lipavský přiletěl do Izraele jako první vysoký západní politik po útoku. V Izraeli se jednak sešel se svým protějškem a vyjádřil mu českou podporu, jednak svůj let využil jako evakuační pro české občany v Izraeli. Během jednání zazněla pak podle všeho z izraelské strany věta: „Jste tu první, jako v roce 1948“. A skutečně, právě v té době se pouta mezi oběma zeměmi zpevnila nejvíce, byť začala vznikat ještě dříve.
Nejen odkaz TGM
Příčiny vzájemných česko-izraelských sympatií je třeba hledat ve vícero úrovních. České země, stejně jako většina dalších zemí na kontinentu, měla svoje velké židovské komunity již od středověku. Židovské památky jsou koneckonců nedílnou součástí jedinečného genia loci staré Prahy, stejně jako Třebíče a dalších měst.
Neznamená to snad, že by u nás v průběhu staletí občas nepropuklo antisemitské běsnění, nebo že by mezi lidmi neexistoval latentní antisemitismus, oboje je bohužel pravda. Důležité ale je, že když začali židé z Evropy odcházet do oblasti dnešního Izraele a budovat tam komunity, byli mezi nimi jistě i obyvatelé českých zemí, kteří si sebou brali i určitý vztah k nim.
A možná to byli právě oni, kdo podrobněji sledovali dění v tehdejším Rakousku-Uhersku a roku 1899 zaregistrovali statečný boj jistého Tomáše Masaryka proti pověrám, fanatismu i nenávisti veřejnosti v období, které dnes označujeme jako tzv. hilsneriádu. Stát Izrael ani Československo ještě neexistovaly, ale budoucí obyvatelé židovského státu již jméno Masaryk dobře znali a nosili ve velké úctě.
V roce 1927 se Masaryk, sice inkognito, ale již jako československý prezident, vydal do svaté země (tehdy tedy do tzv. Britské Palestiny vzniklé na základě výsledku 1. světové války), kde jeho návštěva vzbudila velký ohlas. Masaryk vznik židovského státu podpořil a snahu o něj přirovnal ke snahám Čechů a Slováků o samostatnost na Rakousku-Uhersku. Ne náhodou tak dnes v Izraeli najdeme nespočet Masarykových ulic, Masarykův les nebo třeba Masarykovo náměstí v Tel Avivu. Ve šlépějích svého otce při podpoře vzniku Izraele potom pokračoval i ministr zahraničí Jan Masaryk a stejný přístup měl i Edvard Beneš.
Dva ministři zahraničí v období československé pomoci Izraeli, Jan Masaryk (vpravo) a Vlado Clementis, Public domain, CC0
Roky poválečné
Když OSN svojí rezolucí č. 181 v roce 1947 přijala plán na vznik dvou států, židovského a arabského, napětí v oblasti významně narostlo. Okamžitě bylo jasné, že Arabové nejsou ochotni vznik Izraele připustit a vrhnou se na něj ve chvíli, kdy dojde k jeho vyhlášení. Západní mocnosti v čele s Velkou Británií přitom neměly v úmyslu Izraeli prakticky jakkoliv pomáhat.
Již v roce 1947 proto vznikla první smlouva mezi Československem a dosud neexistujícím Izraelem zahrnující dodávky zbraní. Ty první byly odeslány již v lednu 1948 i přes embargo, které bylo na dovoz zbraní do Britské Palestiny uvaleno. Československá vláda tak vědomě riskovala, aby pomohla k obraně vzdálené zemi? V tuto chvíli bude potřeba, abychom k sobě byli trochu upřímní…
Je pravdou, že by se mohlo zdát, že šlo o kontinuitu Masarykovy politiky a v samotném Izraeli je to většinou takto prezentováno. Izrael dává dodnes často najevo, že je za tehdejší vojenskou pomoc, která se velkou měrou podílela na tom, že Izrael nepřestal existovat již po několika měsících, nesmírně vděčný. Ale…
Mluvíme-li o letech 1947 a 1948, mluvíme o době, kdy moc v zemi již v rukou pevně držela Komunistická strana, která byla zase na vodítku vedoucím z Moskvy. Únorový převrat v tomto ohledu není tak velkým mezníkem, jak je někdy prezentováno. Komunisté měli v Československu rozhodující vliv i před ním.
Československá pomoc Izraeli tak nebyla primárně akcí demokratických sil ve snaze podpořit slabé, nýbrž chladným kalkulem Moskvy, který chtěl dostat Izrael do svého tábora, o čemž nejlépe svědčí další vývoj.
Máme tedy na naši pomoc Izraeli z tohoto důvodu nahlížet kriticky? Určitě ne. Je zde zmíněná kontinuita československé politiky, kterou fakt, že Sovětský svaz jí hodlal využít k prosazení svých cílů, nikterak neruší. Zmínit je třeba také to, že existovala např. i občanská sbírka pro Izrael, která vynesla plných 30 milionů korun. Československo zkrátka stálo za Izraelem a dobový politický kontext na tom nic nemění.
Kritický rok 1948
Jak již bylo řečeno, únorový puč na vztahu Československa k Izraeli nic nezměnil. Klement Gottwald zastával stejnou politiku jako Edvard Beneš a Vlado Clementis se choval stejně jako Jan Masaryk. V průběhu jara 1948 tak probíhala na československém území tzv. akce DI (zkratka pro Důvěrné Izrael). Šlo o výcvik izraelských vojáků všech specializací, od pilotů přes tankisty až po příslušníky paradesantních jednotek.
Současně s výcvikem izraelských vojáků se začala formovat i dobrovolnická jednotka, jejíž základ tvořili židovští veteráni bojů Druhé světové války v řadách čs. armádního sboru v SSSR i na západní frontě. I zde je na místě zdůraznit, že tato jednotka byla (ke stále větší nelibosti soudruhů) apolitická a rozhodně nesloužila zájmům Sovětského svazu nebo Komunistické strany. Do Izraele se její vojáci dostali v prvních měsících roku 1949.
Kromě vojáků do Izraele, který svoji nezávislost vyhlásil 14. května 1948, a který se okamžitě musel bránit útoku svých arabských sousedů, zamířily z Československa i zbraně. Šlo o pušky, kulomety, munici, a především o letadla.
Kibuc „Kfar Masaryk“ pojmenovaný na počest TGM, public domain, CC0
Do Izraele mířily z Československa stíhačky S-199, tedy domácí verze Messerschmittu 109, a následně také slavné stroje Spitfire, které k československému letectvu zamířily po válce z Velké Británie, kde na nich létali naši piloti. Celkem šlo asi o 100 strojů a jednalo se o naprosto zásadní dodávku, která pomohla Izraelcům smazat arabskou leteckou převahu. Právě bez těchto letadel by byla úspěšná obrana nového státu jen těžko představitelná. Výcvik letců (mnozí z nich byli opět veteráni bojů nad Evropou, např. v řadách USAAF) probíhal na letištích v Českých Budějovicích, v Liberci, Chrudimi, Olomouci či v Hradci Králové.
Naprostým unikátem je potom pomoc Československa s výzbrojí tří „létajících pevností“ B-17. Tato letadla z přebytků amerického armádního letectva koupili Izraelci v USA a následně byla přelétnuta na letiště v Žatci. Zde dostaly bombardéry další vybavení (převážně německé, bylo potřeba hodně velkého umu „zlatých českých ručiček“, aby nakonec vše alespoň částečně fungovalo) a také bomby. Dne 14. července 1948 odstartoval tento malý svaz z Žatce přímo k náletu na cíle v Káhiře a také v Gaze. Bombardéry poté přistály v Izraeli a dále pokračovaly ve svých akcích ze své nové domoviny.
Následný rozkol
Izrael svoji samostatnost a existenci ubránil, z velké části díky československé pomoci. Československo-izraelské vztahy ale happy-end neměly, alespoň tedy na dobu dalších čtyř dekád. Když se Izrael odmítl připojit k východnímu bloku pod nadvládou Sovětského svazu, nastoupila tvrdě proti-izraelská politika, často mixovaná s reálným antisemitismem. Ten nakonec přispěl i k tomu, že na popravištích skončila řada samotných komunistů.
Podpora Izraele skončila a na 40 let se obě země ocitly – z velké části nikoliv z vlastní vůle – na opačných stranách barikády. S listopadovou revolucí v roce 1989 však tento stav naštěstí skončil a Česko opět patří k nejbližším spojencům a přátelům Izraele, Existuje řada společných projektů v podnikatelské oblasti i v akademické sféře a na politické úrovni se Izrael může na Česko spolehnout jako na málokterou jinou zemi.
