Článek
Ius exclusivae
V posledních dnech jsme si asi všichni zopakovali základní pravidla volby nového papeže. Základem je tzv. konkláve, tedy shromáždění svatého kolegia kardinálů, z nichž ti mladší 80 let mají právo volit novou hlavu katolické církve. Dnes by nikoho ani nenapadlo, že jakákoliv vláda bude mít přímou možnost tuto volbu ovlivnit. Ještě nedávno to ale fungovalo jinak. Pro nás je to o to zajímavější v tom, že posledním panovníkem, který využil právo do volby promluvit, nebyl nikdo jiný než František Josef I. na začátku 20. století.
Ale od začátku. V 16. a 17. století došlo ke zhroucení ekonomické a politické moci mnoha států na území dnešní Itálie. O ty se papežství vždy do jisté míry opíralo a když je nahradila moc Francie, Španělska a Rakouska, papežství se před ní muselo do jisté míry sklonit. Tyto katolické země si již dříve vymínily, že budou mít právo jmenovat své vlastní, tzv. korunní kardinály. Šlo tedy o členy kolegia, kteří neprošli církevním postupem, a navíc často vůbec neměli teologické vzdělání nebo církevní zkušenost.
Volbu papeže tito korunní kardinálové ovlivňovali zpočátku tak, že vytvořili dostatečně velkou skupinu schopnou zablokovat jakoukoliv volbu. To bylo ale světské moci málo. Někdy v 17. století bylo zavedeno tzv. právo ius exclusivae. Jednalo se o možnost korunních kardinálů veřejně označit kandidáta, který by se volby neměl vůbec účastnit. Víme např., že španělský korunní kardinál své právo využil v roce 1644 a od té doby se jednalo prakticky o pravidlo při každém konkláve, a to až do 18. století.
Konkláve a František Josef I.
V 19. století se již toto právo nepoužívalo, z pravidel volby ale nezmizelo. V roce 1903 si na něj proto vzpomněl František Josef I., když se mu vůbec nezamlouvala možnost, že by se mohl papežem stát jistý Mariano Rampolla del Tindaro. Císař mu nemohl zapomenout, že z jeho pohledu nevhodně komentoval sebevraždu jeho syna, korunního prince Rudolfa. Důvodů pro osobní antipatie bylo asi vícero.
František Josef I., poslední panovník, který využil právo veta při volbě papeže.
František Josef I. se každopádně rozhodl k tomu, že své právo využije. Nebylo to ale tak snadné. Musel nejprve najít nějakého kardinála, který by za něj požadavek v průběhu konkláve vznesl. Volba nakonec padla na kardinála jménem Jan Puzyna de Kosielsko, který však byl pro tento úkol krajně nevhodný.
Rakouské veto přednesl tak tiše, že ho nikdo neslyšel a musel jej opakovat. Potom ho ale zase polovina kardinálů nepochopila a vůbec netušila, o co v případě tohoto dlouho nepoužívaného pravidla vlastně jde. Kardinály toto zasahování do volby, kterému již odvykli, velmi rozzlobilo a Rampolla hlasování vyhrál. Nicméně pravidlo je pravidlo a zvolen musel být někdo jiný. Tím někým jiným byl kardinál Sarto, z něhož se stal Pius X.
Sarto byl zvolen jako „nemastný-neslaný“ kandidát, od něhož se nic neočekávalo. Ve skutečnosti mu ale volba „stoupla do hlavy“ a začal ji považovat za boží znamení (kterým koneckonců podle církve skutečně je). Od té doby se z něj stal téměř diktátor. Jedním z jeho nařízení pak bylo zrušení ius exclusivae…
Zdroje informací: https://timesmachine.nytimes.com/timesmachine/1914/08/20/101431923.pdf
