Článek
Rusko a jeho svérázný vztah k historii
Pro vyspělou a skutečně demokratickou společnost je historie věda, tedy disciplína, která má jasně daná pravidla. Důležité je, že v ní není místo na výmysly, fabulace, zatajování těch či oněch skutečností apod. A právě to je případ Ruska. Snad nic jiného se jeho novodobou historií nevine jako červená nit tak, jako zcela pokřivený vztah k jeho historii.
Možná padne otázka, co je nám do toho a proč by nás to vlastně mělo zajímat. Důležité je to ze dvou důvodů. Tím první je fakt, že historie, resp. její ohnutá a zdeformovaná verze, současnému Rusku slouží jako ideologický základ pro současnou agresivní politiku. Ta se samozřejmě bytostně dotýká i nás, neboť Rusko se nijak netají tím, že Česko považuje stále za součást své vlivové sféry. Rusko několikrát prostřednictví oficiálních dokumentů vzneslo požadavek na to, aby se hranice NATO vrátily zpátky před rok 1997. Co by to znamenalo pro Česko snad není třeba připomínat.
Druhým důvodem, proč by nás mělo zajímat, jak Rusko deformuje svoji vlastní historii, je ten, že logicky a nevyhnutelně deformuje i historii okolních zemí. To se samozřejmě týká i České republiky a její historie. Pokud v Rusku televizní dokumenty, ale i politici a tendenční historici tvrdí, že invaze v roce 1968 byla provedena proto, že se NATO se chystalo vtrhnout do Československa a už k tomu byly připravené jednotky, bytostně se nás to dotýká. Tato interpretace doslova uráží ty desítky a stovky tisíc lidí, kteří vyšli tenkrát do ulic a jasně vyjádřily svůj názor. Problém je ale mnohem širší a je hluboce zakořeněn v ruské národní povaze.
Rusko: vždy na správné straně
Historie je v Rusku interpretována jedním způsobem: Rusko vždy stálo na správné straně, vždy zvítězilo a vždy to dokázalo samo proti celému světu. Tento narativ je konstantní a neměnný stejně, jako je nesmyslný a zcela smyšlený.
Středobodem ruského myšlenkového světa je samozřejmě tzv. Velká vlastenecká válka, tedy v naší terminologii druhá světová válka. Okolo ní se točí v Rusku opravdu vše. Samozřejmě, nikdo nezpochybňuje, že Sovětský svaz přispěl k porážce Německa velmi významně a za cenu naprosto extrémních obětí, jejichž počet mimochodem není ani po osmdesáti letech spolehlivě vyčíslen. To ale neznamená, že bychom se na toto období neměli dívat objektivně.
Ruské vidění druhé světové války je v mnoha ohledech značně odlišné od historické reality. Začít je třeba u paktu Molotov-Ribbentrop, tedy u faktu, že na začátku konfliktu byl Sovětský svaz spojencem Hitlerovského Německa. V ruském narativu šlo samozřejmě o nutnost, neboť západní imperialistické mocnosti toužily po zničení Sovětského svazu a snažily se vyvolat konflikt schválně v době, kdy na něj země ještě nebyla připravena. Jak do tohoto narativu zapadá katyňský masakr a vyvraždění podstatné části elity polského národa (a také řady Čechoslováků), to ví jen bůh. Katyň je mimochodem přesně případem zamlčování negativních momentů ruské historie. To, že se Rusko k masakru nakonec přihlásilo, bylo pouze věcí krátkého období uvolnění na začátku 90. let a první dekády 21. století. Nyní už je v Rusku Katyň opět ze strany médií a politiků označována za masakr spáchaný Němci, údajně na základě „nových dokumentů“. Jedná se samozřejmě o nesmysl.
Za masakr v Katyni se omlouvali Jelcin, Medveděv i Vladimir Putin. Dnes už to neplatí, v Rusku se našly „nové dokumenty“ a opět je to vina Němců.
Samotný průběh Velké vlastenecké války je v Rusku také překrucován. Zamlčuje se zásadní podíl amerických dodávek zbraní a dalšího materiálu, bez nichž by Sovětský svaz pravděpodobně německý útok vůbec neustál. Stejně tak jsou zamlčovány prohrané bitvy. O tom, jak je možné, že bránící se sovětská vojska měla mnohonásobně větší ztráty než útočící Němci, ačkoliv ve válce tomu bývá přesně naopak, se také nemluví. To, že velení bylo zdecimované stalinskými čistkami a sovětská taktika byla založena na naprostém pohrdáním životy vlastních vojáků (na tom se dodnes nic nezměnilo), se v dnešním Rusku nedozvíte, i když by to hrdinství obyčejných vojáků nijak neumenšovalo, spíše naopak. Zato se dočtete hromadu upravených či zcela smyšlených historek o jednotlivcích nebo malých skupinách vojáků, kteří téměř s holýma rukama zadržovaly celé kolony tanků.
A zkuste nějakému Rusovi, a tím máme na mysli i většinu z těch, kteří žijí v Evropě a se současným režimem nemají nic společného, vyprávět o tom, že u nás vojáci Rudé armády kradli slepice či znásilňovali ženy… Vítězství ve Velké vlastenecké válce je pro Rusy svaté. Svým způsobem je to pochopitelné, neboť život v Rusku byl v posledních staletích opravdu těžký a plný strádání. Je přirozené, že Rusové potřebují nějaký pevný bod a příběh, který jim dá důvod k hrdosti. Upřímně řečeno, kromě Velké vlastenecké války a Jurije Gagarina nic jiného takového nemají.
Historie utvářející současnost
Není náhoda, že ruskou delegaci vede při současných jednáních s Ukrajinou Vladimir Medinskij, tedy člověk, který je oficiálně historikem, ačkoliv historii nikdy nevystudoval. Přízeň Vladimíra Putina si získal tím, že jako amatér napsal řadu knih o ruských dějinách, v nichž ale historii neobjevuje, nýbrž vyrábí. Putin si jej velmi považuje právě proto, že Medinskij přesně zapadá do jeho snah o vytváření ruského mýtu, který dokáže ospravedlnit vše, co Rusko činí, napadení Ukrajiny nevyjímaje. To, že se skutečnou historií nemají Medinského práce vůbec nic společného, jeho ani Vladimira Putina vůbec netrápí. Nás by to ale trápit mělo…
