Článek
Praha jako rejdiště kasařů
Na začátku dvacátých let vypadala Praha samozřejmě jinak než dnes. V porovnání s tou dnešní byla sice o poznání menší, přesto šlo ale o živé a pulzující hlavní město nové republiky. Ale protože všude na světě platí pravidlo, že lidé a peníze dohromady prostě vždycky vygenerují zločin, nevyhnul se ani české metropoli.
Přenesme se do první let třetí dekády minulého století. Slavná Jedová chýše stále ještě fungovala a pravidelně hostila členy pražského podsvětí. Na druhou stranu byla v Praze také řada firem, jejichž trezory se v době, kdy se již válkou zdevastované hospodářství vzpamatovalo a Československo vstupovalo do svého dost možná nejlepšího období, plnily penězi.
Není třeba dodávat, že takový obsah trezorů lákal nejednoho nenechavce. V Praze se specialisté na trezory dokonce spojili a řadu akcí podnikali společně. Žádná kasa před nimi nebyla v bezpečí.
Velké kasařské případy
Jaro roku 1923 bylo v Praze na kasařské případy bohaté. Spojuje je jméno legendárního vrchního inspektora Zdeňka Bubníka. Ten byl nejprve přivolán k vykradenému sejfu ve zlatnictví v Rybné ulici. Úlovek si lupiči odnesli kapitální. Zmizelo totiž 6 kilogramů zlata a 14 tisíc korun, což byly tehdy velmi pěkné peníze.
Inspektora Bubníka ihned zaujal způsob, jakým byla kasa vyloupená. Nešlo o žádnou fušeřinu, ale o práci skutečného profesionála. Trezor byl vypálen autogenem, což ale prakticky vylučovalo někoho z pražských kasařů, tady se to zkrátka dělalo jinak. Autogen ukazoval spíš na někoho z Vídně, tam na to chodili přes autogen.
Trezory měly dříve i vysokou uměleckou a estetickou hodnotu.
Inspektora Bubníka ale zaujalo ještě něco jiného. Autogen byl totiž přímo v dílně a lupič to musel vědět, jen si přines delší hadici, aby mu dosáhla až k trezoru. Takže se na loupeži podílel někdo „zevnitř“. Pak už nastoupila klasická policejní práce spočívající ve vyptávání se a spojování indicií dohromady.
Zlatník nedávno propustil pomocníka Heřmánka a ten měl v hospodě kumpána Prokopa, který dříve loupil ve Vídni, a dokonce tam seděl tři roky ve vězení. Netrvalo dlouho a už seděl u výslechu, tam přiznal, že za ním nedávno přijeli další dva „experti na kasy“ z Vídně (Schwella a Cejpa) a sháněli se po nějakém tipu na zajímavou pražskou kasu. Za chvíli už měli pouta i oni a jen nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jak je inspektor našel tak rychle. A ukradené zlato? To schovali na Olšanských hřbitovech.
Zhruba ve stejnou dobu byla vykradena i kasa „Franco-rumunské vzduchoplavecké společnosti v Praze“, která sídlila na Národní třídě. Z té se zase ztratilo přes 22 tisíc korun, skoro 34 tisíc marek a několik franků. Tady byl způsob vloupání „pražský“, tedy hasák a vrtačka. Inspektor Bubník i v tomto případě slavil úspěch poměrně rychle.
K dopadení pachatelů posloužila relativní novinka: daktyloskopie. V Českých zemích byly otisky prstů v kriminalistice používány od roku 1907. Teprve od roku 1911 se ale začaly otisky sbírat víceméně celostátně. Zločinci na to prostě ještě nebyli tak úplně zvyklí. Bubník na kase každopádně otisky našel. A rovnou takové, které už v kartotéce byly. Patřily známé firmě Rudolfu Vosátkovi. Z toho se vyklubal vůdce celé kasařské bandy.
I když se kasaři považovali za zločineckou elitu, přehnanou loajalitou jeden k druhému rozhodně netrpěli. Vosátko prozradil Pacínku a Puchmeltra, ti zase ukázali na další. Ukázalo se, že celá tahle „společnost“ má na svědomí také kasu v kanceláři „Sdružení stavitelů“ i pokladnu firmy Kornfeld v Libni, pokladny „Rolnické družstevní mlékárny“ v Troji, pokladny zasilatele pana Haška v Holešovicích, skladiště zemského úřadu pro válečné poškozence v Karlíně a několik dalších.
Kromě vzájemného udávání kasařů se hodil i ztracený lístek do kina, který na místě činu ztratil jistý Jan Švarc. Jak to Bubník zjistil? Prostě se v kině zeptal uvaděče a ten mu přesně řekl, kdo na daném místě seděl. Praha ve dvacátých letech byla skutečně o dost menší než dnes…
Soud se skupinou kasařů
Soud s celou patnáctkou kasařů a jejich pomocníků byl velmi sledovaný a tehdejší tisk jej pozorně sledoval. Své čtenáře tak noviny informovaly třeba o tom, že kasař Čejda smířlivě přiznal:
„Já přišel z vojny domů, chtěl jsem se dát na pravou cestu, i oženil jsem se. Já vím, že nejsem hodný člověk, já jsem lump.“
Také Švarc začal návratem z vojny, upozornil, že se vrátil jako cedník a upadl do bídy. Kasař Losos si zase rýpl do vedoucího bandy Vosátky:
„Vosátka? Hm, to je libeňská lause, s tím nikdo nemluví.“
Nakonec pak přišla řeč i na to, jak manželky a milenky po vynesení rozsudků bědovaly, že přišly o své muže. A tresty? Ty padly pro všechny a byly v rozmezí od dvou týdnů po osm let. Každému podle jeho zásluh…
