Článek
Konference v Locarnu
V říjnu 1925 se ve švýcarském městě Locarno konala konference, která byla klíčovým diplomatickým setkáním, jehož hlavním cílem bylo posílit stabilitu evropského kontinentu. Šlo především o zmírnění napětí mezi nedávnými válečnými nepřáteli, tedy mezi Německem a jeho západními sousedy, zejména Francií a Belgií.
Versaillská smlouva z roku 1919 samozřejmě uvalila na poražené Německo drakonické podmínky. Mezi ty patřila ztráta území, demilitarizace Porýní a v neposlední řadě i vysoké reparace. Francie se cítila ohrožená možností opětovné německé invaze v budoucnu a usilovala o vytvoření systému aliancí a záruk, které by ji ochránily. Německo naopak hledalo cestu k mezinárodní rehabilitaci a k opětovnému zapojení do mezinárodních obchodních a politických struktur.
Rýnská garanční smlouva
V Locarnu se proto sešli zástupci sedmi států: Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Itálie, Polska a Československa. Hlavním bodem jednání byla tedy otázka bezpečnostních záruk a nového vymezení vztahů mezi Německem a jeho sousedy. Začal se rodit tzv. Rýnský garanční pakt. A ačkoliv to v té době nikdo nemohl tušit, začala se bohužel rodit také mnichovská dohoda.
To podstatné ve smlouvě bylo následující: Německo, Francie a Belgie si vzájemně garantovaly své hranice a zavázaly se řešit jakékoliv případné spory mírovou cestou. Garanty smlouvy se potom staly Velká Británie a Itálie. To bylo samozřejmě skvělé, jenže se to týkalo jen německých hranic na západě.
Se svými východními sousedy, tedy s Polskem a Československem, žádný takový pakt Německo neuzavřelo. S těmito zeměmi byly uzavřeny pouze tzv. arbitrážní smlouvy nižší úrovně. Zásadní tedy bylo, že východní hranice Německo odmítlo garantovat. Jakékoliv případné spory se však měly řešit prostřednictvím mezinárodní arbitráže. Československá delegace tedy odjížděla z Locarna s tím, že připojila svůj podpis na dokumenty, které předznamenaly události, jež o třináct let později Československo rozbily.
Locarnské dohody měly pozitivní dopad na mezinárodní vztahy. Německo bylo následující rok přijato do Společnosti národů, což znamenalo jeho návrat na mezinárodní scénu jako rovnocenného partnera. Období stability bylo ale velmi krátké.
Konec Locarna?
V roce 1936 nařídil Adolf Hitler obsazení demilitarizovaného Porýní a podle mnohých tím byly locarnské dohody fakticky zrušeny. Svět ale nereagoval, Francie se obávala toho, jaké dopady by měla další válka s Německem na její sociální situaci a v době, kdy Německo ještě bylo snadno porazitelné, tuto šanci nevyužila. Lze to jistě brát jako poučení pro dnešní dobu, ale zpátky do doby meziválečné.
Locarnské dohody tedy tak úplně nepadly. A v roce 1938 jejich ducha Adolf Hitler vyvolal zpátky na světlo světa. Mnichovská konference? Arbitráž ve sporu o neuzavřenou výhodní hranici! Právních analýz mnichovské dohody existuje celá řada a není cílem tohoto textu je suplovat. Podstatou věci je to, že – bez ohledu na konkrétní právní detaily – směřovalo Československo už od poloviny dvacátých let k situaci jako byla poté ta mnichovská. Otázkou je, mohla a měla to československá zahraniční politika předvídat, a především se snažit tomu zabránit? A bylo vůbec jak? Ať tak či onak, mnichovská dohoda se v nějaké svojí podobě nad Československem vznášela dlouhá léta. Nic to nemění na její podstatě a tom, jak strašné dopady tato kapitulace velmocí před agresorem měla. Je ale na místě připomínat celý příběh mnichovské dohody.
Zdroje informací:
