Článek
Kdo byl Josef Šusta
Josef Šusta se narodil v roce 1874 v Třeboni do rodiny správce místního panství. Vystudoval nejprve gymnázium v Českých Budějovicích a následně filozofickou fakultu pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. V rámci studia historie absolvoval pobyty také ve Vídni a v Římě. Patřil k nejnadanějším historikům své doby a poměrně brzy se stal docentem, v roce 1910 potom profesorem.
I v době vrcholících emancipačních snah nikdy nesklouzl k tomu, aby českou historii chápal přespříliš romanticky. Vždy se snažil o skutečně objektivní zhodnocení doby a čerpal ze všech dostupných pramenů.
V tomto ohledu byl kritikem Palackého obrazu českých dějin, vnímal je v širším kontextu dějin západoevropských. Dokazoval např. objektivní přínosy kolonizace českého pohraničí německým obyvatelstvem na pozvání Přemysla Otakara I. V letech 1917 a 1919 napsal „Dvě knihy z českých dějin“, skvělé dílo mapující historii českých zemí v době posledních Přemyslovců a nástupu Lucemburků.
Historik Josef Šusta.
Josef Šusta za první republiky
Josef Šusta nebyl odbojář, který by vystupoval vyloženě protirakousky. Zajímavá je kombinace jeho konzervativního vidění světa a pozdějšího rozkolu s katolickou církví, z níž vystoupil a stal se agnostikem.
Po vzniku Československa se stal na krátký čas ministrem školství a národní osvěty. Měl řadu nabídek v politice zůstat, stát se velvyslancem apod. Josef Šusta ale preferoval vědeckou práci a jeho politické působení mělo jen krátkého trvání. Současně ale působil jako zástupce Československa v Mezinárodním výboru intelektuální spolupráce při Společnosti národů.
Josef Šusta byl příslušníkem prvorepublikové elity, patřil mezi tzv. pátečníky. Pravidelně se stýkal s lidmi jako byl prezident Masaryk nebo Karel Čapek. Potom ale přišel Mnichov a okupace.
Protektorát a obvinění z kolaborace
Po Mnichovu se stal předsedou České akademie věd a umění. Jeho hlavním cílem byla záchrana české vědy a inteligence obecně. To samozřejmě vyžadovalo určité manévrování a některé jeho projevy musely být laděny proněmecky. V roce 1944 také souhlasil se vstupem do Ligy proti bolševismu a byl donucen veřejně kritizovat československo-sovětskou smlouvu z roku 1943.
Tlak, který na něj vyvíjela okupační správa vedl k rychlému zhoršování jeho zdravotního stavu, především toho psychického. Vše dospělo ke svému vrcholu poté, kdy byl v květnu 1945 obviňován z kolaborace a bylo na něj nevybíravě útočeno. Není třeba dodávat, že těmi nejhlasitějšími obviňovateli byli často ti, kteří měli za okupace sami hlavu skloněnou, na odboji se nikterak nepodíleli apod.
Josef Šusta se v této situaci, kdy byl na pokraji psychického zhroucení, rozhodl pro dobrovolný odchod z života. Dne 27. května 1945 skočil z Hlávkova mostu do Vltavy. Jeho tělo řeka vyplavila až u Roztok u Prahy. Před smrtí napsal dopis tehdejšímu ministru školství Zdeňku Nejedlému, v němž vysvětluje svoji snahu o záchranu české inteligence v době okupace.
Lze říci, že takový konec si Josef Šusta určitě nezasloužil. Patří k těm, kteří byli doslova uštváni davem. A nebyli to odbojáři, kdo proti němu agresivně vystupovali. Byli to lidé, kteří dělali prakticky to samé, co on. Poslouchali nařízení, plnili dodávky okupační moci, pokud se jich týkaly, a pokud přišel příkaz vyvěsit do výlohy velké V, tak to udělali apod. Protože ale nešlo o veřejně známé osobnosti, po válce to nehrálo roli. Svoji frustraci z prožité okupace, a možná i z pocitu vlastní neschopnosti se okupantům postavit, potom ve velkém projektovali do lidí jako byl Josef Šusta nebo třeba Vlasta Burian.
