Článek
První pražský arcibiskup
Nebudeme to protahovat a rovnou prozradíme, že vůbec prvním mužem na pražském biskupském stolci nebyl Čech, nýbrž rodilý Němec, konkrétně saský mnich Dětmar (v německých pramenech uváděný vždy jako Thietmar). Je to zvláštní, ale svatý Vojtěch, tedy druhý pražský biskup to „dotáhl“ až na patrona země české a je pevnou součástí národní identity. Jedná se tak o výjimku z pravidla, podle které si lidé většinou pamatují ty první spíše než ty druhé. Kdo ale Dětmara zná?
Proč tedy rodící se český stát svěřil klíčovou duchovní a politickou roli cizinci? A jaký vlastně byl příběh muže, který dostal v 10. století za úkol zkrotit pohanské zvyky v srdci Evropy?
Je třeba si nejprve uvědomit, že zřízení biskupství a vůbec ustálení křesťanství jako státního náboženství nebylo v té době věcí primárně náboženskou, nýbrž politickou. Kníže Boleslav II., přezdívaný Pobožný, dosáhl proto v roce 973 především obrovského diplomatického úspěchu. Po letech vyjednávání s císařem Otou I. a papežem Janem XIII. získal totiž pro Prahu povolení k založení vlastního biskupství.
V dnešní době to tak nevnímáme, ale realita byla taková, že pro mladý přemyslovský stát to byl zásadní krok ke skutečné suverenitě. Najednou už České knížectví nespadalo z církevního pohledu pod bavorské Řezno. Pro nás je tato informace v zásadě jen málo významnou poznámkou pod čarou. To je ale nepochopení situace. Ve skutečnosti se jednalo o jeden z nejvýznamnějších mezníků v naší historii.
Hledání prvního biskupa
Pokud parafrázujeme slavný citát prezidenta Masaryka o demokracii, můžeme si představit, že Boleslav si asi po večerech říkal: „tož, biskupství bychom už měli, teď ještě nějakého toho biskupa“.
Šlo samozřejmě o požadavky, které tato pozice vyžadovala. Boleslav potřeboval někoho, kdo má silné diplomatické vazby na říšský dvůr, disponuje hlubokým teologickým vzděláním a současně je schopen se pohybovat v poměrně divokém prostředí české politiky té doby. Takový člověk se v Čechách prostě nevyskytoval.
Dětmar přebírá biskupskou berlu od abatyše Mlady Přemyslovny.
Volba padla na Dětmara, vzdělaného mnicha z vlivného saského kláštera v Magdeburku. Dětmar splňoval všechny podmínky, a navíc měl jednu obrovskou výhodu: dokonale ovládal slovanský jazyk. V Sasku totiž žilo početné slovanské obyvatelstvo, se kterým byl v každodenním kontaktu.
V lednu 976 obdržel Dětmar v Řezně biskupské svěcení a dorazil do Prahy. V Čechách rychle poznal, že to nebude vůbec jednoduché. Praha sice byla bohatým obchodním centrem, ale křesťanství zde mělo spíše povrchní charakter. Navrch se sice používaly křesťanské rituály stále tu ale přežívaly pohanské zvyky. Dětmar tak musel bojovat s polygamií, obchodem s otroky a pohanskými pohřebními rituály.
Jako první biskup začal budovat pevnou církevní organizaci, zakládal farnosti a položil základy pro stavbu biskupského chrámu, tedy předchůdce dnešní katedrály svatého Víta. Místo radikálního násilí volil spíše cestu postupné asimilace a v tomto ohledu uspěl.
Tajemství se ale vznáší nad ním samým. Kronikář Kosmas o něm totiž píše, že Dětmar propadl v době, kdy věděl, že umírá, hlubokému zoufalství a strachu z věčného zatracení. Údajně křičel, že selhal, protože nedokázal český lid odvrátit od hříchů a pohanství, ale také proto, že upřednostňoval světské zájmy před duchovními. Co konkrétně to znamenalo, si můžeme jen domýšlet.
Pro nás je ale důležitý fakt, že svědkem tohoto Dětmarova šílenství byl i Vojtěch. A podle všeho na něj mělo naprosto zásadní vliv. Zdá se, že Vojtěch by nebyl tím slavným Vojtěchem bez Dětmara. Kruh se tak uzavírá.
Zdroje informací: https://www.stoplusjednicka.cz/973-vznik-prazskeho-biskupstvi
