Článek
Češi míří na Jadran
Představovat dnes Čechům Chorvatsko by bylo asi poněkud zbytečné. Každé léto se totiž počet Čechů, kteří navštíví Chorvatsko, počítá na statisíce a v letech nejsilnějších pak atakuje milion. Ponechme teď stranou fakt, že se ve skutečnosti již objevují náznaky toho, že Češi jsou stále ochotnější vyměnit Chorvatsko za jiné destinace a soustřeďme se raději na kořeny naší obliby Jadranu.
Mohlo by se zdát, že jeho popularita má kořeny v době minulého režimu, který nám prakticky neumožňoval vyrazit k jinému moři s výjimkou studeného Baltu. I to jistě sehrálo svoji roli, za skutečnými počátky je ale třeba vyrazit mnohem dál proti proudu času.
Jadran jako „České moře“
Dnešní Chorvatsko a Slovinsko byly stejně jako dnešní Česko součástí rakousko-uherského soustátí a dalo by se proto říct, že Jadran byl v té době skutečně tak trochu „náš“. Řada obyvatel Českých zemí sem přijížděla za prací, další sloužili u námořnictva, jiní se zde rozhodli podnikat. Tak vznikly v roce 1910 např. známé Chorvatsko-české mořské lázně a hotel Baška na ostrově Krk.
Bohatí Češi se pak k Jadranu jezdili rekreovat a tvořili nemalou část klientely místních hotelů, restaurací a poskytovatelů dalších služeb. První světová válka sice vše přerušila a rozbila Rakousko-Uhersko, již ve dvacátých letech došlo ale k obnovení českého turismu na Jadranu. Nejednalo se již ovšem o turismus vnitrostátní, nýbrž mezinárodní na trase Československá republika – Království Jugoslávie.
Již v této době byli Češi třetí nejpočetnější skupinou turistů hned po Němcích a Rakušanech. Situace dokonce došla tak daleko, že Češi třetinu hotelů na Jadranu přímo vlastnili. Mezi místními obyvateli se Češi těšili velké oblibě a byli to právě oni, kteří je zvali k „Českému moři“. Mohla za to i jistá slovanská vzájemnost.
Kolik Čechů k Jadranu vyráželo
Nesmíme si samozřejmě představovat, že za Rakouska-Uherska nebo za první republiky u Jadranu trávily dovolenou statisíce lidí jako dnes. Realita byla samozřejmě úplně jiná a naprostá většina tehdejších obyvatel neměla na zahraniční dovolenou ani peníze, ani čas. Počet turistů ale přesto pomalu stoupal.
Před první světovou válkou šlo o výsadu těch nejbohatších, za první republiky už si mohli dovolenou u moře dovolit lidé z vyšší střední třídy jako byli univerzitní profesoři, prominentní lékaři, právníci, herci, manažeři firem a samozřejmě také politici. V roce 1922 přijelo k Jadranu na 22 tisíc Čechů, v roce 1923 to bylo již 50 tisíc lidí a v roce 1936 pak 68 tisíc lidí. Většina jich využívala vlakové spojení, později dálkové autobusy a ti nejbohatší mohli k Jadranu od třicátých let i létat. Pro zajímavost: běžná dovolená na Jadranu stála ve třicátých letech asi tolik, jako bylo 10 procent ročního příjmu vyššího státního úředníka.
S tím, jak Čechů přibývalo, se ale začala projevovat určitá charakteristika českých turistů, která zůstává v platnosti do dnešních dní. Češi zkrátka i v době před druhou světovou válkou příliš neutráceli, k malé radosti místních podnikatelů. A tuto pověst sice sympatických a přátelských, ale poněkud chudých turistů, si sebou Češi táhnou dodnes.
Druhá světová válka znamenala další změnu v podobě turismu a na Jadran se Češi vrátili až později se svými Škodovkami, devizovými přísliby, výjezdními doložkami a konzervami s jídlem. To už je ale jiný příběh.
Zdroje informací:
