Článek
Rozpad Rakouska – Uherska a předehra k válce
První světová válka vedla ke zhroucení tří velkých říší: carského Ruska, Osmanské říše a samozřejmě také Rakouska – Uherska. Na jeho troskách vzniklo několik nových států. Mezi nimi i Polsko a Československo. Již od začátku ale bylo zřejmé, že bude třeba vyřešit problém, který spočíval v tom, že si oba státy činily nárok na oblast česko – polského Těšínska. Představitelé obou zemí měli přitom v rukou pádné argumenty.
Území o rozloze 2282 čtverečních kilometrů obývalo asi 400 000 lidí. Více než polovinu z nich tvořili polsky mluvící obyvatelé, čtvrtina obyvatel se hlásila k češtině a zbylých asi dvacet procent lidí tvořili Němci. Těšínsko bylo navíc strategicky velmi významnou oblastí, neboť se zde těžilo uhlí a vedla skrze něj železnice, takzvaná Košicko-bohumínská trať. Ta byla významná především pro Československo, neboť pro něj představovala prakticky jediné skutečně kvalitní spojení české a slovenské části republiky.
Na mírové konferenci v Paříži, kde se bez nadsázky rýsovaly hranice nové Evropy, vystoupil ministr zahraničí Československa Edvard Beneš s argumentací, která se opírala o historickou příslušnost Těšínska k zemím Koruny české. Tato argumentace byla oprávněná, neboť v roce 1327 skutečně složil polský vládce Těšínského knížectví, Kazimír I., slib lenní závislosti na českém králi. Poláci však argumentovali nadpolovičním množstvím obyvatelstva, které se hlásilo k polštině.
Ve chvíli, kdy došlo k rozpadu Rakouska – Uherska vznikly na Těšínsku dva národní výbory, polský a český. Oba národní výbory prohlásily Těšínsko za příslušné ke svému státu. Polsko navíc již prvního listopadu 1918 Těšínsko obsadilo. Na úrovni místních národních výborů sice došlo k uzavření prozatímní dohody o rozdělení, tu ale Československo neakceptovalo. Důvodem byla ztráta Košicko – bohumínské trati, ale pro československé představitele byl důležitý především obecný fakt, že vítězné dohodové mocnosti již oficiálně uznaly historické hranice českého království.
Edvard Beneš odjel v lednu 1919 do Paříže s jasným cílem získat potvrzení československých nároků na Těšínsko. Jeho snaha o diplomatické řešení však tentokrát neměla přílišnou oporu v osobě prezidenta Masaryka. Ten se klonil k vojenskému řešení. Beneš Masaryka varoval, že Polsko se bude muset stát jedním z nejbližších československých spojenců a narušení vztahů ozbrojeným konfliktem by mohlo mít do budoucna negativní důsledky. Nutno podotknout, že o dvacet let později se Benešova chmurná odpověď potvrdila. Nyní se ale vraťme do ledna roku 1919, kdy zvítězil přístup počítající s vojenským řešením. Poslední kapkou se staly plánované volby do polského Sejmu. Ty chtěli Poláci uspořádat i na Těšínsku. Dne 19. ledna 1919 byl proto vydán rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska.
Válka začíná (a končí)
Nová republika se chytala do války ve chvíli, kdy její armáda v ucelené podobě stále ještě prakticky neexistovala. Ministerstvo národní obrany mělo k dispozici poměrně rozmanitou směsici jednotek na úrovni menších svazků. Jádro československých sil tvořil 21. střelecký pluk československých legií z Francie. Operace se měly dále účastnit dva pluky italských legií a některé další jednotky tvořené vojáky, kteří až do konce války sloužili v rakousko – uherské armádě. Dále zde byly i jednotky dobrovolnické. Velením československých sil byl pověřen podplukovník Josef Šnejdárek, bývalý příslušník francouzské Cizinecké legie, který se vyznamenal též v řadách Československých legií na západní frontě První světové války. Není bez zajímavosti, že až do roku 1927 byl oficiálně příslušníkem francouzské armády, teprve poté vstoupil do armády československé.
Dne 21. ledna předalo Československo Polsko ultimátum s požadavkem, aby stáhlo veškeré své vojenské jednotky i orgány civilní správy. Nestalo se nic i přesto, že polské síly pod velením Franciszka Ksawery Latinika byly hůře vyzbrojené a méně početné než ty československé.
Vojáci 21. střeleckého pluku Legií ve Francii v době bojů o Těšínsko
Začátek vojenských operací byl stanoven na 13:00 dne 23. ledna 1919. Ještě v 11:00 se podplukovník Šnejdárek sešel s Latinikema za účasti několika důstojníků francouzské armády zopakoval, že Poláci mají dvě hodiny ke stažení za řeku Bialu (Bělou). V tuto chvíli už ale Latinik nemohl něco takového přijmout ani kdyby chtěl.
Přesně ve 13:00 zahájila československá armáda postup ve dvou směrech na Bohumín a Karvinou. Z východního směru navíc začaly postupovat také pluky italských legionářů. Zatímco Bohumín a Orlová byly obsazeny poměrně snadno, o Karvinou se vedly těžké boje. Poláci ustoupili až za řeku Vislu a 27. ledna byl obsazen Těšín.
Podplukovník Šnejdárek následně plánoval překročení řeky Visly a obsazení trati Bohumín – Těšín – Jablunkov. Součástí plánů byl také útok na Skočov, kam se stáhli Poláci. Obsazením města by se polská obrana definitivně zhroutila. Čechoslováky v tuto chvíli posílily další jednotky.
V noci na 31. ledna ale dostal velitel Šnejdárek rozkaz zastavit veškeré bojové akce. Důvodem byl tlak dohodových mocností na československou vládu, neboť se jejich vlády obávaly rozšíření konfliktu a vzniku další války ve střední Evropě. V následujících dnech bylo mezi Československem a Polskem uzavřeno příměří a byla ustanovena demarkační linie. Kontrolu převzala mezinárodní dohledová komise.
Podplukovník Šnajdárek v roce 1919 na Slovensku
Tečku za tzv. sedmidenní válkou udělala ale až mezinárodní arbitráž, která 28. července 1920 přiřkla Československu naprostou většinu sporného území včetně železnice i uhelných dolů. Na československém území ale zůstala i velmi početná polská menšina, které tento stav rozhodně nevyhovoval. Toto střetnutí se stalo jedním z nejzávažnějších kamenů zatěžujících československo-polské vztahy v dalším období. Předpověď Edvarda Beneše se zhmotnila v roce 1938 v polském odmítnutí společného postupu proti nacistickému Německu. Naopak, Poláci využili situace a Těšínsko v říjnu 1938 obsadili. Po druhé světové válce se však Těšínsko opět vrátilo Československu a definitivní tečku za sporem učinila smlouva z června 1958.
Ztráty válčících stran a závěr
V průběhu sedmidenní války padlo 53 (někdy je udáváno 44) příslušníků československé armády, 124 jich bylo zraněných a 7 nezvěstných. Polské ztráty byly vyšší a činily 92 padlých, 855 zraněných a 813 nezvěstných (v tomto případě se nepochybně jednalo z velké části o dezerce). Československá armáda také získala 576 zajatců.
Sedmidenní válka je dnes pro velkou část lidí buď zcela neznámou, anebo o ní mají jen velmi mlhavé povědomí. Jedná se přitom o důležité svědectví o tom, že vznik Československa nebyl snadnou záležitostí, vyžadoval oběti a naši předci museli svoji nově vzniklou republiku bránit i se zbraní v ruce (další pohraniční konflikt mělo Československo s Maďarskem).
A Josef Šnejdárek? Ten úspěšně velel československým silám i v bojích s Maďarskem a později dosáhl hodnosti armádního generála, ale v roce 1939 odešel po obsazení Československa do Francie a po jejím pádu do Maroka. Josef Šnejdárek zemřel v Casablance 13. května 1945, pět dní po konci druhé světové války v Evropě a definitivním osvobození Československa. Bylo mu 70 let. Od roku 1996 jsou ostatky generála Šnejdárka uloženy v hrobce jeho rodiny v rodných Napajedlích.
