Článek
Kdo byli lisovčíci?
Tzv. lisovčíci vznikli v prostředí krize polsko-litevského soustátí, které ve druhé polovině 16. a na počátku 17. století čelilo celé řadě vnitřních i vnějších problémů. Protože oslabený stát nedokázal v této době zabezpečit vnitřní pořádek ani udržet své postavení v Evropě, začaly vznikat různé pololegální i zcela ilegální vojenské jednotky, které si následně najímaly buď samotné státní instituce nebo bohatí šlechtici pro prosazování svých zájmů. Mezi „klienty“ těchto žoldnéřských skupin patřily samozřejmě i zahraniční mocnosti. A lisovčíci byli právě jednou takovou žoldnéřskou skupinou.
Z vojenského hlediska lze lisovčíky pojmenované podle zakladatele Aleksandra Lisowského popsat jako lehkou jízdu. Hlavními charakteristikami lisovčíků byly lehká výzbroj a schopnost rychlých přesunů a výpadů. Jednotka byla potom složena zejména z příslušníků nižší či zchudlé šlechty, ale také z dobrodruhů a žoldnéřů nejrůznějšího typu. Ve službách Habsburků sehráli lisovčíci významnou roli i během tzv. české války mezi lety 1618 a 1620.
Lisovčíci v Čechách
Lisovčíci byli v průběhu české války nasazeni zejména jako podpůrné a diverzní jednotky. Jejich úkolem bylo napadat a demoralizovat stavovské vojsko, narušovat jeho zásobovací trasy a způsobovat jakékoliv škody v jeho týlu. To, zda lisovčíci bojovali přímo v bitvě na Bílé hoře není stoprocentně jasné. Z širšího strategického hlediska se na ní ale podíleli, právě svým působením v celém operačním prostoru, jehož podstata je popsána výše. I působení lisovčíků vedlo Kristiána z Anhaltu k tomu, aby dal rozkaz k ústupu stavovského vojska ku Praze a tím připravil „jeviště“ pro bitvu na Bílé hoře.
Typická podoba lisovčíka.
Lisovčíci byli typickým žoldnéřským oddílem své doby, pro nějž bylo běžné, že vedle samotných bojových operací provozovali i rabování, vraždění, znásilňování a další násilí na civilním obyvatelstvu. To po bitvě na Bílé hoře pocítily i Čechy, neboť lisovčíci řádili např. v Prachaticích, Vodňanech nebo v Písku. Stejně tak poznala krutost lisovčíků města jako Velvary, Jílové, Poděbrady, Přelouč, Kladno nebo Čáslav. Zajímavý příběh se pojí s tažením lisovčíků na Holešov. Vyplenění města podle něj zabránil kněz Jan Sarkander, který se vojsku postavil sám v kněžském rouchu.
Je absurdní, že byl následně ve městě obviněn ze spolčení s lisovčíky a umučen. Jak se říká, „každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“. I za své vystoupení proti lisovčíkům byl Jan Sarkander v roce 1995 prohlášen papežem Janem Pavlem II. za svatého. Ale zpět k lisovčíkům jako takovým.
Je samozřejmě třeba říct, že to, co z dnešního pohledu vypadá jako pravidelné páchání válečných zločinů nebylo v kontextu tehdejšího válečnictví ničím výjimečným. Koneckonců, lisovčíci nedostávali pevný žold a namísto něj měli ve smlouvě ukotveno právo „opatřit si jej sami“. Šlo o poměrně běžnou praxi oné doby. V polské historické paměti jsou naopak lisovčíci vnímáni optikou svých výjimečných vojenských schopností mnohem pozitivněji než u nás.
Krátce po konci české války, kdy jednotka začala ztrácet význam, došlo k postupnému utlumení jejich činnosti. V dalším průběhu třicetileté války tak již k jejímu využití v jejich původní podobě nedošlo. Částečně byli ale lisovčíci integrováni do pravidelné polské armády.
