Článek
Než přišly domovy
Před první světovou válkou byla sociální situace obyvatel Prahy velmi obtížná. Chudobince, které poskytovaly ubytování zcela nemajetným obyvatelům, byly zoufale nedostačující co do kapacity i vybavení. V těchto zařízeních byla poskytována jen velmi omezená nebo vůbec žádná finanční podpora, což mnohé nutilo k žebrotě.
Po první světové válce se situace příliš nezlepšila, naopak došlo k jejímu zhoršení kvůli bytové krizi, poválečným epidemiím nemocí a obecně neutěšené ekonomické situaci. Nová republika se tak kromě jiných problémů musela potýkat i s velkým počtem obyvatel, kteří potřebovali sociální pomoc. A Praha nebyla žádnou výjimkou.
Po vzniku Československa byla 1. ledna 1922 vytvořena tzv. Velká Praha, tedy správní celek, který spojil 45 obcí. Pouze 13 z těchto obcí však mělo vlastní chudobince nebo starobince, které byly ovšem zcela nedostačující. V roce 1921 bylo přímo v Praze k dispozici pouze šest chudobinců s celkem 814 lůžky a dva chorobince s 435 místy, což bylo pro rozrůstající se město zoufale málo.
Aby se situace zlepšila, byly politickou reprezentací v letech 1920–1924 přijaty nové zákony, které zavedly nemocenské pojištění stejně jako pojištění na stáří a pro případ invalidity. I proto bylo nutné rozšířit kapacity zařízení pro sociální a zdravotní péči, zejména pro děti a seniory.
V roce 1924 pak Praha schválila investiční program sociální péče, který rychle vedl k výstavbě moderních sociálních ústavů, včetně zmíněných Masarykových domovů v Krči, které se staly vzorovým místem pro sociální péči v celé střední Evropě.
Areál Masarykových domovů, dnešní Fakultní Thomayerova nemocnice.
Projekt a vlastní stavba
Ideovým autorem projektu Masarykových domovů byl doktor Petr Zenkl, pozdější primátor, který přitom vycházel ze sociologických výzkumů a projekt podrobně konzultoval s domácími i zahraničními odborníky. Jako nejvhodnější místo pro stavbu takového komplexu byl vybrán pozemek o rozloze 33 hektarů v Horní Krči obklopený lesy a protékající Kunratickým potokem. Tento pozemek byl součástí zeleného pásu kolem Prahy, což zajišťovalo zdravé prostředí pro budoucí obyvatele domovů.
Výstavba byla zahájena 10. července 1926, kdy slavnostní výkop provedl tehdejší pražský primátor JUDr. Karel Baxa. Celý projekt vedl architekt Bohumír Kozák. Je fascinující, že stavba Masarykových domovů trvala pouhé dva roky. Stavba probíhala velmi rychle a díky efektivní organizaci byla dokončena již 26. října 1928, kdy byla slavnostně otevřena u příležitosti 10. výročí vzniku Československa.
Milada Horáková a poslanec Alois Štůla jako doprovod britského ministra zdravotnictví při exkurzi v Masarykových domovech.
Jak Masarykovy domovy fungovaly?
Masarykovy domovy fungovaly jako skutečně moderní sociální ústav a byly minimálně v kontextu střední Evropy naprosto unikátní. V Masarykových domovech žili senioři, dospělí i děti. Šlo o nemajetné občany nebo ty, kteří se o sebe nemohli z nejrůznějších důvodů postarat. Masarykovy domovy měly několik oddělení: starobince pro jednotlivce i manželské páry, chorobince pro dlouhodobě nemocné a dětské ústavy. Domovy disponovaly také vlastním lékařským týmem, ošetřovatelským personálem a pomocnými pracovníky. Byla zde také škola pro dětské sestry, která měla dva ročníky a poskytovala odborné vzdělání zdravotnickému personálu. Obyvatelé měli k dispozici knihovnu, společenské prostory, divadelní sál, trafiku a dokonce i holírnu. V době otevření měly Masarykovy domovy celkem 3 256 lůžek.
Žádosti o přijetí se podávaly na sociální úřadovně podle městského obvodu žadatele, sociální pracovníci přezkoumali údaje a doporučení vydával místní sociální sbor. O konečném přijetí ale rozhodovala sociálně-zdravotní komise, složená z volených zastupitelů, úředníků a lékařů.
Pobyt byl pro zcela nemajetné osoby s trvalým pobytem v Praze zdarma. Naopak, ti, kteří měli příjmy (typicky důchod), je odevzdávali ústavu a pokud měl žadatel příbuzné schopné přispívat na pobyt, byla jim také stanovena povinnost finanční spoluúčasti. Pracovně schopní obyvatelé měli potom povinnost vykonávat odpovídající práce v areálu.
Pro pobyt platila samozřejmě jistá pravidla, např. to, že pobyt mimo areál byl povolen jen do 18 hodin. Co je ale nejpodstatnější, byť jde o malou, na první pohled nenápadnou informaci: mezi platícími a neplatícími nebyly žádné rozdíly v péči. Tento fakt přitom nebyl předmětem kritiky nebo stížností (alespoň ne v žádné velké míře). Všichni, i ti, kteří platili, jej brali jako zcela samozřejmý a přirozený.
Poučení z Masarykových domovů
Tato sociální sounáležitost je možná hlavním poselstvím odkazu Masarykových domovů. Platící nebo neplatící, peníze nebo jejich nedostatek… to zde nehrálo roli a podstatný byl účel, pro který byly domovy postaveny. Všichni zde byli z nějakého důvodu a všichni měli na pobyt plné právo. Nejde přitom o to, že by tuto rovnost někdo nařídil shora, to ani není možné, jde o to, že ji přijímali sami lidé.
Je třeba říct, že pouze taková společnost může dlouhodobě bez větších problémů fungovat. Pokud si budou sousedé koukat pod ruce, porovnávat se navzájem, závidět si nebo dělat naschvály, společnost nikdy nebude funkční. Nejde o rovnostářství nebo nějakou formu socialismu, upozornit chceme na společenské vnímání. Jde jen a pouze o vnitřní myšlenkové nastavení každého z nás. Tak to mějme na paměti.
