Článek
Kdo byla Vilemína z Čech?
Není to tak úplně jisté, ale žena, o které bude řeč, se měla narodit kolem roku 1210 českému králi Přemyslu Otakaru I. a jeho manželce Konstancii Uherské. Věřme pramenům vzniklým po její smrti a předpokládejme, že to tak opravdu bylo. Dotyčná se jmenovala Vilemína a dnes se o ní mluví jako o Vilemíně České, Vilemíně Milánské nebo též Blaženě Přemyslovně.V Itálii ji zase znají pod jménem Guglielma Boema.
Vraťme se ještě na chvíli k původu této zajímavé dámy. Už jsme to zmiňovali, ale je na místě to zopakovat. Tvrzení o českém královském původu Vilemíny stojí na poněkud chatrných nohách. Na druhou stranou ho nelze ani vyloučit. Mluví o něm soudní zápis z roku 1300. Od její smrti uplynulo 19 let, stále ale byla v živé paměti lidí. A informaci navíc do zápisu diktoval člověk, který byl jejím nejbližším společníkem.
Každopádně, pokud šlo skutečně o českou princeznu, musela se nějak dostat do Itálie. Motivace k tomuto kroku chybí. Můžeme jen spekulovat. Podle legendy opustila Čechy společně se svým synem. Co když byl nemanželský? Anebo se žena za českou princeznu jen vydávala obelhala i své budoucí následovníky? Nevíme a dost možná to už nikdy nezjistíme.
Kult Vilemíny z Čech?
Nevíme tedy proč, ale někdy v druhé polovině 13. století se Vilemína dostala do Milána. Přebývala v klášteře cisterciáků v Chiaravalle nebo u farního kostela svatého Petra. Každopádně se o ní začalo vyprávět, že má zázračné léčitelské schopnosti. Netrvalo dlouho a utvořila se kolem ní skupina následovníků a podporovatelů.
Klášter v Chiaravalle tak, jak vypadá dnes.
Vilemína se tedy věnovala bohulibé činnosti, která byla i ve středověku kvitována s povděkem. Jenomže u toho nezůstalo. Mluvit o Vilemíně jako o náboženské reformátorce není asi vůbec přehnané. Vilemína podporovala přístup, který bychom dnes nazvali ženskou emancipací. Zkrátka chtěla ženy v rámci církve zrovnoprávnit.
Už za jejího života se také začal objevovat názor, že je Vilemína novým vtělením Ducha svatého. Ona sama to nicméně odmítala. Když v roce 1281 nebo 1282 zemřela, její kult zesílil. K jejímu hrobu v klášteře mířily zástupy uctívačů. Hlavními osobnostmi jejího kultu, kteří za jejího života patřili k nejbližším přátelům, byli Mainfreda da Pirovano a Andrea Saramita.
Samarita pro ni požadoval svatořečení a vydal se kvůli tomu dokonce do Prahy (to by ukazovalo na tom, že jejímu českému původu minimálně pevně věřil). Zde ale panovalo po bitvě na Moravském poli prakticky bezvládí a jakási zapomenutá princezna žijící již dekády v Itálii zde nikoho nezajímala.
Inkvizice místo svatořečení
Ke svatořečení tedy nedošlo, naopak, církev začala být z její posmrtné popularity poněkud nervózní. A od toho býval ve středověku jen krůček k tomu, aby církev přistoupila k „akci“. Už jsme zmiňovali spis z roku 1300, nyní můžeme říct, o jaký spis šlo. Byl to zápis z inkvizičního soudu.
Celá skupina uctívačů Vilemíny byla označena za sektu, údajně měli pořádat orgie, možná již za Vilemínina života. Ona sama byla spolu s Pirovanim a Saramitou označena za kacíře. Oba její přední následovníci byli upáleni. Další následovníci se museli vyplatit a učinit pokání. Vilemínu už upálit církev nemohla, mohla ale spálit alespoň její ostatky. A tak také učinila.
To byl tedy konec kultu Vilemíny, odsouzené kacířky, která byla možná sestrou nejvýznamnější české světice.
