Článek
Vznik československého vojenského zpravodajství
Československé vojenské zpravodajství začalo oficiálně fungovat ihned po vzniku republiky v říjnu 1918. Zpravodajskou agendu pod sebe nejprve soustředilo Vrchní vojenské velitelství v Praze, následně přešla přímo pod Ministerstvo národní obrany. Šlo ale jen o dočasná řešení a hledání definitivní organizační podoby této důležité složky obrany nového státu. Ta byla ustanovena na jaře roku 1919. Vzniklo legendární 2. oddělení Hlavního štábu.
Toto oddělení se stalo jakýmsi centrálním uzlem, v němž se sbíhaly nitky jak ofenzivního (tedy výzvědného), tak defenzivního (kontrarozvědka) zpravodajství. Vnitřně se dále členilo na řadu specializovaných skupin a sekcí, které pokrývaly veškeré činnosti od analytiky přes šifrování či radiový odposlech až po technický vývoj nových výzvědných prostředků.
Priority se mění
Československé zpravodajství mělo v průběhu první republiky různé priority. Ofenzivní složka se zaměřovala na budování a řízení agenturních sítí v Maďarsku a Rakousku. Důvodem byl strach ze snah Vídně a Budapešti o obnovu staré monarchie. Od počátku 30. let se však těžiště zpravodajského zájmu přesunulo do Německa. To bylo nejprve poněkud „zanedbáváno“, neboť se věřilo, že poválečné uspořádání a mezinárodní smlouvy mu znemožní brzy povstat z popela. Za hlavní hrozbu tak bylo Německo oficiálně označeno až v roce 1934.
Kontrarozvědka se soustředila především na potírání nepřátelské špionáže, sabotáží a politického extremismu. Ve 20. letech se zaměřovala hlavně na činnost komunistických a německých nacionalistických organizací.Ve 30. letech však začalo čelit dramaticky rostoucí aktivitě nacistické zpravodajské služby, Abwehru.
Osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Sověti ale rychle začali odvážet vše cenné, třeba archiv československé zpravodajské služby.
Československé zpravodajství v akci
Do roku 1938 vybudovalo v Německu československé zpravodajství rozsáhlou síť čítající přibližně 800 registrovaných agentů. Ti do Československa dodávali cenné informace, např. přesuny jednotek před anšlusem Rakouska apod. Zajímavá je struktura československé zpravodajské sítě v Německu. I pokud pomineme legendárního agenta A-54, šlo o zajímavou směsici lidí z nejrůznějších společenských vrstev, povolání a samozřejmě také motivací.
Československé zpravodajské službě dodávali informace lidé od řemeslníků a obchodních zástupců až po intelektuály či tovární ředitele. Šlo i o takové osobnosti jako bývalý obchodní ředitel letecké továrny Arado nebo naopak barové dámy uvolněných mravů. Zajímavou skupinu lidí tvořili tzv. agenti chodci. Ti žili v Československu, ale do Německa přecházeli za účelem plnění specifických úkolů.
Za zmínku stojí dvě konkrétní osobnosti. Tou první byl Rudolf Zahner, bývalý člen Landespolizei a SA, který československé rozvědce poskytl třeba tajné dokumenty o výstavbě německé pevnostní sítě v Bavorsku. Tou druhou potom jistý Otto Wolff, za první světové války byl stíhacím pilotem ale v druhé polovině 30. let byl přesvědčeným anti-nacistou. Jistě za to může i fakt, že měl židovskou manželku, se kterou se odmítl rozvést, což mu bylo dáno jako podmínka pro setrvání v armádě. Ten působil jako obchodní ředitel továrny Arado a ze své pozice měl přístup k mnoha tajným dokumentům a informacím. Přesto byla ale jeho motivace částečně i finanční. Řada jiných naopak za své služby a informace nevyžadovala žádnou odměnu a činnost vykonávali z přesvědčení.
Celkově byla československá zpravodajská síť v Německu velmi kvalitní a stala se zdrojem velmi cenných informací. Bohužel je třeba říct, že přesně rekonstrukce dění na poli zpravodajské války ve třicátých letech už je prakticky nemožné. V první řadě byla velká část archivů 2. oddělení Hlavního štábu zničena před obsazením republiky Německem. Zbytek dokumentů byl poté zabaven Němci. A hodně z toho, co bylo po válce ještě dohledatelné, potom odvezli Sověti do SSSR. A právě v Rusku se dnes velká část těchto mimořádně zajímavých dokumentů stále nachází. Doufejme, že se k nim ještě někdy dostane jejich právoplatný majitel, tedy nástupnická Česká republika.
