Článek
Češi a 19. století
Devatenácté století bylo pro českou společnost obdobím zásadních proměn. Do Českých zemí přišla industrializace, své maximální síly nabylo národního obrození a politický vývoj dal Čechlm možnost podílet se ve větší míře na svém osudu.
Tisíců lidí se proto dotkl zmíněný fenomén – emigrace. Češi vyráželi v 19. století hledat lepší život, větší míru svobody nebo únik před jinými nepříznivými životními podmínkami. Něco z toho nebo dokonce vše najednou vedlo mnohé Čechy k odchodu za hranice tehdejší rakouské monarchie i Evropy. Česká emigrace tak právě v 19. století tak vytvořila řadu etnicky kompaktních komunit na mnoha místech světa, v jihovýchodní Evropě, Rusku i v zámoří.
Počátky moderní české emigrace se datují dokonce na přelom 18. a 19. století. Šlo přitom o emigrace z velké míry vynucenou. Východočeští nekatolíci, často označovaní jako „náboženští blouznivci“, byli pod tlakem státní moci přesídleni do Banátu v dnešním Rumunsku.
Banát byl v té době jakýmsi nárazníkovým pásmem, kde se monarchie střetávalo s Osmanskou říší. A právě proto, že šlo o absolutní periferii, sem byli odesíláni ti, pro které monarchie neměla jinde místo. Banát se proto stal útočištěm různorodých náboženských skupin, včetně českých. Právě oni zde založili osady jako Svatá Helena. Část těchto osadníků se později přesunula do Bulharska, kde roku 1900 založili vesnici Vojvodovo. Je třeba říct, že ačkoliv šlo zpočátku o vynucené přesuny, později na sebe navázaly i emigraci dobrovolnou, odborníky označovanou jako sekundární.
Dobrovolná migrace v rámci monarchie
Migrace v rámci monarchie byla ale samozřejmě většinu dobrovolná. V první polovině 19. století směřovala část českého obyvatelstva za novými příležitostmi do tehdy málo osídlených oblastí habsburské říše, typicky do dnešního Maďarska, Rumunska, Srbska nebo Chorvatska.
Hlavními motivy nebyla ani tak bída, ale spíše rozličné sociální důvody. Někdy mohlo jít o snahu vyhnout se vojenské službě, většinou šlo ale o hledání nových příležitostí a využívání výhod a pobídek (např. získání půdy), které místní autority nebo přímo monarchie jako taková, novým osídlencům slibovaly. Zapomenout nelze ani na migraci do Vídně. Šlo o centrum celé monarchie a je proto logické, že právě sem směřovala řada ekonomických migrantů z Čech.
Významnou kapitolu české emigrace 19. století představují přesuny do carského Ruska, zejména do Volyňské oblasti, tedy na dnešní Ukrajinu, do Polska či Běloruska. Češi také zde zakládali kompaktní vesnice a postupně se přesunovali dále na východ, někteří až do dnešního Kazachstánu.
Česká emigrace po roce 1848
Politické změny po roce 1848 emigraci značně zjednodušily a šlo o jeden z faktorů, který spustil velké přesuny lidí do Spojených států. Zde už hrála svoji roli i masivní propagace, která vykreslovala USA jako dokonalé místo. Spojené státy té doby skutečně nabízely velké množství příležitostí, stejně tak ale mnoho lidí neuspělo a měli po přesunu existenční problémy. Kromě USA pak mířily menší vlny emigrantů i do Latinské Ameriky, zejména do Brazílie a Argentiny.
Emigrace v 19. století zanechala silnou českou stopu v různých částech světa. Navázaly na ně potom emigrační vlny 20. století spojené s příchodem nacistické a posléze komunistické diktatury. Emigrace je zkrátka nedílnou součástí naší historie.
Zdroje informací: https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2005/02/01.pdf
