Článek
Kdo byla Růžena Vacková?
Narodila se v roce 1901 ve Velkém Meziříčí do rodiny lékaře (její otec byl později jedním ze zakladatelů Československého červeného kříže a ředitelem pražského Státního zdravotního ústavu). Matka Růženy Vackové byla aktivní v hnutí za ženská práva. Rodina se stýkala s kulturní a společenskou elitou své doby. K přátelům patřili i Tomáš Garrigue Masaryk nebo Karel Čapek.
Po absolvování gymnázia nastoupila Růžena Vacková na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde studovala obory klasické archeologie, dějin umění a estetiky. V roce 1925 obhájila diplomovou práci, promovala a o pět let později se dokonce habilitovala v oboru klasické archeologie. Docenturu získala jako první žena ve svém oboru. Když byla potom v roce 1947 jmenována na Univerzitě Karlově mimořádnou profesorkou, stalo se tak v Českých zemích teprve podruhé.
Střet s totalitami
Během okupace se Růžena Vacková aktivně se zapojila do odboje. V něm pokračovala i poté, co byli její bratr a švagr nacisty popraveni. V únoru 1945 byla zatčena i ona a do konce války vězněna v Pankráci. V té době prošla vnitřní duchovní proměnou a stala se katoličkou. Po válce se vrátila na univerzitu a organizovala také náboženský život.
Střet s další totalitou na sebe ale nenechal dlouho čekat. V únoru 1948 se jako jediná z profesorského sboru UK připojila je studentskému pochodu na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše. Za to ji vedení univerzity nejprve omezilo a posléze zcela zakázalo učit. Při projednávání jejího případu řekla mimo jiné i následující:
„Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kritériem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“
Dne 22. února 1952 byla zatčena a v politickém procesu známém jako „Proces se skupinou Mádr a spol.“ odsouzena pro velezradu a špionáž k 22 letům těžkého žaláře a k odnětí občanských práv na 10 let. Ve vězení se podílela na pořádání tajných přednášek a seminářů v rámci tzv. „vězeňské univerzity“. Propuštěna byla podmínečně po 16 letech při uvolnění poměrů v roce 1967.
Okamžitě poté se ale znovu zapojila do politického života. V roce 1968 se stala členkou výboru spolku K 231 a v lednu 1977 byla mezi prvními signatáři Charty 77. I v období normalizace vedla „podzemní“ semináře ve svém bytě pro mladé lidi o duchovním životě, estetice, dějinách umění i o historii. Růžena Vacková zemřela v roce 1982 ve věku 81 let. O deset let později obdržela od prezidenta Václava Havla in memoriam Řád Tomáše Garrigue Masaryka II. třídy.
