Článek
Pohroma jménem Bekyně mniška
V roce 1917 již byla situace Rakouska-Uherska velmi vážná. Platilo to na bojišti i v zázemí. Hlavním problémem lidí byl hlad. Týkalo se to samozřejmě i našeho území. Další tragédie v té době nenápadně začínala. O rok později ji zdědilo Masarykovo Československo a potýkalo se s ní až do roku 1922.
První světová válka, respektive odvody do ní, se nevyhnuly ani lesníkům a hajným. Díky tomu značně upadla péče o naše lesy. Dlouhá období sucha potom podpořila přemnožení bekyně mnišky. Jedná se o můru bíločerného zbarvení, s rozpětím křídel asi 4 až 5 cm. Sama o sobě nic tak špatného nedělá, pro její housenky to ale neplatí. Živí se totiž dřevem jehličnanů. Situace došla tak daleko, že na našem území vypukla kalamita, které se říkalo mnišková. Svého vrcholu dosáhla pravděpodobně v roce 1919.
Bekyně mniška, jejíž housenky zničily mezi lety 1917 a 1922 na 600 tisíc hektarů lesa.
Mnišková kalamita a reakce nového státu
Miliony a miliony housenek bekyně mnišky začaly likvidovat lesy nejprve na Vysočině a poté i v dalších oblastech země. V letech 1917 až 1922 bekyně zničila asi 600 000 hektarů lesa a vláda musela učinit celou řadu opatření. Do lesů byla nasazena armáda, a i školní a školkové děti sbíraly místo vyučování housenky a můry. Děti si někdy mohly dokonce tímto způsobem vydělat a za každou můru obdržely jeden halíř.
Hlavní tíha boje s mniškou ale ležela samozřejmě na lesnících. Ti dělali to samé, co jejich dnešní následovníci při kalamitě kůrovcové. Napadené stromy se musely zkrátka pokácet a dřevo vytěžit. Na některých místech vznikaly dokonce tzv. mniškové železnice pro urychlení odvozu dřeva z lesa.
Již jsme na značili, že nová republika měla starostí až nad hlavu. I přesto bylo ale řešení mniškové kalamity jednou z jejich priorit a lesníci dostali vše, co potřebovali. Škody byly i tak škodlivé. Národní listy například v roce 1922 přinesly čtenářům popis situace v jaké se nachází les na Řípu. Tento popis zněl následovně:
„Nevýslovně hnusný a odporný, to byl pohled na les trčících mrtvol“.
Popis je to velmi barvitý a jasně naznačuje, jak to s českými lesy po kalamitě vypadalo. Je třeba také dodat, že i mnohé ze stromů, které kalamitu přežily, padly za oběť větrným smrštím díky tomu, že na mnoha místech přestal les existovat jako kompaktní ekosystém.
Od mnišky ke kůrovci
Pokud vám přijde mnišková kalamita po první světové válce podobná těm dnešním kůrovcovým, máte samozřejmě pravdu. Nejde ale jen o obyčejnou podobnost. Obě kalamity jsou totiž propojeny hlouběji. Když se na začátku 20. let minulého století diskutovalo o tom, jak o budoucna podobný situacím zabránit, odborníci jasně řekli, že jedině výsadbou smíšených lesů. I tenkrát ale zvítězily jiné priority a na místo zničených lesů byly opět vysázeny smrkové porosty. A právě ty padají dnes za oběť kůrovci. Jak tomu do budoucna zabránit? Přece výsadbou smíšených lesů…
Lesní kalamity ale samozřejmě nezačaly s první republikou. Lesníci se s kůrovcem potýkali třeba v letech 1740 až 1749 za vlády Marie Terezie, nebo v letech 1867 až 1878, kdy vichřice poničila značnou část šumavských lesů, v nichž se následně rozmnožil kůrovec. Ten řádil také na přelomu 20. a 30. let, nebo po druhé světové válce ze stejných důvodů jako mniška po té první.
Zdroje informací: http://www.hnutizivot.cz/download1/id_kurovcove_kalamity.pdf
