Článek
Historie se neopakuje, jisté vzorce ale ano
Snad jen poustevník, který žil posledních několik let v jeskyni mimo civilizaci, si nevšiml, že svět se změnil tak dramaticky, jako již desítky let ne. Nikdo asi nespočítá, kolik ruských vládních představitelů a ideologů v nejrůznějších diskuzních pořadech vyhrožovalo zničením střední Evropy, házením atomových bomb na Prahu nebo tažením až do Berlína.
I zcela oficiální ruská politika potom operuje s tím, že Česko je v jeho sféře vlivu. Jako jednu z podmínek ukončení války na Ukrajině zmiňuje již od roku 2022 „odstranění jejich příčin“. V ruském pojetí to znamená návrat hranic NATO před rok 1997, tedy do doby, kde Česká republika členem aliance nebyla. Je opravdu třeba vysvětlovat, co to znamená?
Hrozba pro Českou republiku, střední Evropu i Evropu jako celek je zcela reálná. Rusko chtělo Ukrajinu dobýt za tři dny. Pravděpodobně by potom následovalo období klidu a „normalizace“ vztahů se Západem a následně další skok, další útok. To je ona proslulá „salámová metoda“, o které (tenkrát ještě se zdánlivě humornou nadsázkou) hovořily hlavní postavy seriálu Jistě, pane premiére.
Rusku to ale nevyšlo a na Ukrajině už válčí čtvrtým rokem. Co to znamená? Ruská ekonomika je překlopená do válečného fungování a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Naopak, jsou budovány další kapacity, které přesahují potřeby ukrajinského konfliktu. Jinými slovy, když není možné použít salámovou metodu, je možné se odkopat a jít si za svými cíli otevřeně. Nevidět toto riziko snad ani nemůže být výrazem slepoty, spíše vědomého napomáhání nepříteli.
Ukrajinské město Bucha po ruském útoku.
Několik dní, po které byli Češi velkým národem
V červenci 1938 vystoupilo na Všesokolském sletu na Strahově několik tisíc československých vojáků s impozantní sestavou. V tichu, bez jakýchkoliv povelů, a přesto v dokonalé synchronizaci demonstrovala prvorepubliková armáda svoji připravenost a odhodlání bránit hranice státu a Masarykovy ideály. Sledovaly je desítky tisíc diváků, kteří také ani nedýchali. Na celém velkém stadionu s desítkami tisíc lidí by bylo možné slyšet spadnout špendlík.
Tento moment symbolizoval stoprocentní ochotu velké většiny neněmeckého obyvatelstva Československa položit za zemi třeba život, pokud to bude nutné. Samotná zářijová všeobecná mobilizace to pak potvrdila. Lidé se vybavovali plynovými maskami, kvůli nedostatku protileteckých krytů (v celé Praze byly kryty jen pro 7 tisíc lidí) se kopaly zákopy, lidé se vybavovali trvanlivými potravinami a učili se, jak se chovat v případě náletů nebo chemických útoků. Československé letectvo testovalo připravenost příslušníků hlídek, protileteckých skupin i civilního obyvatelstva simulovanými nálety na velká města. Obyvatelé ochotně plnili příkazy úřadů.
Jistěže existovaly výjimky, ale mobilizace dokázala národ stmelit pod jedním praporem. Civilisté i vojáci byli připraveni bez rozdílu udělat to, co je potřebné. Právě mobilizace patří se srpnem 1968 či listopadem 1989 k okamžikům vrcholného vzepětí národní hrdosti. Při sledování archivních záběrů nebo nejrůznějších filmových dramatizací oněch dnů nám oprávněně běhá mráz po zádech. Je ale třeba si uvědomit, že občas nastávají okamžiky, kdy začínáme skutečně velkou historii prožívat na vlastní kůži. A v takových okamžicích se rozhoduje o budoucnosti národa. Na mnichovskou dohodu a události ze září 1938 má názor snad každý. Výkřiky o tom, že jsme „se měli bránit“ patřily dlouho k českému koloritu. Nezdá se vám, že začínají trochu ustávat?
Září 1938, mobilizace.
Ozvěny minulosti
Generace roku 1938 se nemá absolutně za co stydět, právě naopak. Jen třikrát ve 20. století dokázali Češi, že umí být opravdu velkým národem. A v září roku 1938 možná vůbec nejsilněji. Nebylo chybou lidí, že vše dopadlo nakonec úplně jinak. Lidé svoji povinnost splnili, a nejen v průběhu samotného září, ale i dlouho předtím, když akceptovali potřebu zbrojení, když se dobrovolně a bez nároku na jakoukoliv odměnu účastnili opevňovacích a přípravných prací nebo když připravovali na válku svůj vlastní domov.
Dnes ještě ani zdaleka nejsme u mobilizace, doufejme, že k ní nikdy nedojde. Chce se po nás mnohem méně než po našich předcích, a přesto jsou jakákoliv, i ta nejjednodušší opatření vysmívána a odmítána. Platí jednoduchá rovnice: ten, kdo není ochoten akceptovat současný stav a alespoň pochopit, že je nutné začít něco dělat, nemá nárok na to pronášet výroky jako „měli jsme se bránit“. A neměl by být ani hrdý na naše předky, protože představuje pravý opak toho, co oni.
„Občané! V osudové chvíli státu a národa žádám vás, aby každý stál na svém místě.“ – generál Jan Syrový, předseda československé vlády, 1938
„Přeji jim z celého srdce, aby zahynuli v krvavých vichrech nového pražského jara jako v roce 1968“ – Dmitrij Medveděv, bývalý ruský prezident a premiér, člen Rady bezpečnosti Ruské federace, 2025
