Článek
Zřízení vládního vojska
Po okupaci Československa nacistickým Německem 15. března 1939 bylo zrušeno československé vojsko a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Okupační správa přitom dovolila vytvoření omezeného vojenského útvaru pod názvem Československé vládní vojsko, které bylo oficiálně podřízeno protektorátní vládě, ale fakticky bylo pod německým dohledem. S touto ideou přišel přímo Adolf Hitler, který ji prezentoval K. H. Frankovi a Konstantinu von Neurathovi, tedy říšskému protektorovi.
Vládní vojsko mělo mít maximálně 8000 mužů vybavených pouze lehkými zbraněmi. Ve skutečnosti potom činily stavy vládního vojska 7000 mužů. Německá představa o vládním vojsku byla taková, že bude plnit především úkoly strážní služby v protektorátu, především u důležitých objektů a průmyslových podniků. Dále pak mělo poskytovat pomoc při přírodních katastrofách a příležitostně vypomáhat např. při lesnických pracích.
Vládní vojáci neměli pravomoc zasahovat proti německým okupačním silám nebo třeba gestapu. V německých očích se jednalo spíše o symbolický útvar, který měl navozovat dojem určité autonomie protektorátu, a to jak směrem k Čechům, tak směrem k dalším mocnostem (vládní vojsko bylo zřízeno ještě v době míru, jakkoliv podivného).
Výčet těchto charakteristik a činností zní samozřejmě poněkud potupně ve srovnání s prvorepublikovou armádou, to samé platí o počtech a výzbroji. Taková ale byla realita, nic víc okupační moc nepovolila. Rozhodně to ale neznamená, že by se z vládního vojska stalo centrum kolaborace, spíše naopak. Někteří vojáci dokonce přímo spolupracovali s domácím odbojem, například při pašování zbraní nebo předávání informací.
Fungování vládního vojska
Vládní vojsko si neustále snažilo udržovat ale zbytky tradic československé armády, jednalo se o části výstroje, insignie nebo třeba fakt, že hlavním jazykem byla stále čeština. Vojenské kapely hrály české skladatele a časopis vládního vojska připomínal české osobnosti. Nutno podotknout, že pro mnohé obyvatele protektorátu byla právě tato kontinuita důležitou vzpruhou pro morálku, byť obecně se protektorátní obyvatelstvo dívalo na vládní vojsko spíše s nedůvěrou.
Posádky vládního vojska byly dislokovány v některých menších městech a jeden prapor sloužil na Pražském hradě, kde plnil úkoly dnešní hradní stráže. Zmínit můžeme i některé osobnosti, které ve vládním vojsku sloužily. Jednalo se např. o herce Karla Effu (toho zná většina z nás především jako králova pobočníka v Pyšné princezně) nebo Františka Duku, otce kardinála Duky. Mimochodem, oba nakonec přeběhli a zapojili se do akcí československé zahraniční armády, což předznamenává věci další.
Vládní vojsko plnilo tedy své úkoly pod dohledem svého nejvyššího vojenského představitele, generála Jaroslava Emingera. To je velmi zajímavá osobnost, šlo jednoznačně o člověka, kterému šlo především o český zájem. Němci si Emingera vybrali jako důstojníka, který jako jeden z mála předválečných československých vysokých šarží neprošel legiemi, a naopak zůstal věrný rakousko-uherské armádě. Jenomže to vůbec neznamenalo, že by snad nešlo o vlastence a věrného příslušníka československé armády. Svoji statečnost prokázal ve své funkci hned několikrát.
Generál Eminger
Eminger chápal vládní vojsko jednoznačně jako nástroj, který by měl sloužit jen a pouze českým zájmům. Sám dokonce podporoval odboj (a nebyl sám, ve vládním vojsku byla odbojářů celá řada). Když v době těsně po heydrichiádě přišel požadavek na nasazení vládního vojska na východní frontě (to bylo ale dokonce i proti pravidlům daných přímo Hitlerem). Generál Eminger tento požadavek poměrně odvážně odmítnul s tím, že po takovém vraždění Čechů nemůže zaručit loajalitu svých vojáků. Je třeba zmínit, že i díky tomuto jeho odvážnému postoji se může Československo pochlubit tím, že po boku Němců nebojovala žádná jeho jednotka. To Francouzi, Holanďané nebo třeba Belgičané a samozřejmě Slováci říct nemohou.
Nasazení vládního vojska po boku Němců si velmi přál i Emanuel Moravec, který se snažil přesvědčit Háchu tím, že mu výměnou sliboval amnestii pro politické vězně. Opět to byl generál Eminger, který dokázal tuto výměnu Háchovi rozmluvit.
Když bylo k úkolům vládního vojska v roce 1943 přidán „protiparašutistický boj“, tedy zásahy proti výsadkářům, jeden z důstojníků se Emingera zeptal, co má dělat, pokud na výsadkáře skutečně narazí. Odpověď byla jasná: „Když jich bude málo, nenajdete je. Když jich bude hodně, přidáte se k nim.“
Generál Eminger měl na mysli především český zájem.
Nasazení v Itálii
Na přelomu let 1943 a 1944 rozhodlo nacistické velení o vyslání části vládního vojska do Itálie, kde mělo pomáhat německým jednotkám při budování obrany před postupujícími spojeneckými silami. Přibližně 2 000 českých vojáků bylo nasazeno na ostrahu komunikací i strategických objektů a pro přípravu obranných postavení.
Tato mise ale skončila z pohledu Němců debaklem, neboť vedla k častým dezercím a mnoho vládních vojáků přešlo k italským partyzánům nebo se přidalo přímo ke spojeneckým jednotkám a poté vstoupili do československé zahraniční armády.
Rozpuštění vládního vojska a závěr
Na konci války se příslušníci vládního vojska zapojili do Pražského povstání. Všichni koneckonců asi znají známé volání rozhlasu z 5. května: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“
Po osvobození Československa v květnu 1945 bylo vládní vojsko rozpuštěno, ale mnoho jeho příslušníků se připojilo k poválečné československé armádě. Důležité je, že se nikdy nestalo skutečně kolaborující složkou, a i když se v jeho řadách několik málo otevřených kolaborantů vyskytlo, z naprosté většiny si vládní vojsko dokázalo udržet od okupační moci odstup a občas pracovat spíše proti ní.
Generál Eminger byl sice po válce souzen, svědectví o jeho postojích ale bylo tolik, že jej soud zprostil všech obvinění a v rozsudku přímo uvedl, že se jedná o velmi statečného člověka věrného Československu. Jako mnoho jiných byl ale „odejit“ po únoru 1948 a do své smrti v roce 1964 dožil v ústraní a bohužel i hmotné nouzi.
Zdroje informací: https://www.arcig.cz/projekty/historseminar/kuzvart.pdf
