Článek
Přepište dějiny!
V neděli 22. února 1998 se na Staroměstském náměstí v Praze a na mnoha dalších místech tehdy ještě poměrně mladé České republiky sešly desítky či spíše stovky tisíc lidí. Bylo sice pět hodin ráno, ale všichni měli jediný cíl: sledovat přímý přenos finále olympijského hokejového turnaje. V něm poprvé v historii startovali i hráči z NHL, a proto se pro něj vžil název „turnaj století“.
Češi za sebou měli zlato z Mistrovství světa ve Vídni v roce 1996 a svými výkony navazovali na slavnou tradici československého hokeje, na tomto turnaji s nimi ale nikdo nepočítal. Favorité byli jasní: Spojené státy americké a Kanada v čele s legendárním Waynem Gretzkym. Konkurovat jim podle prognóz mohlo tak maximálně Rusko.
Český tým složil trenér Ivan Hlinka jak z hráčů NHL, tak z těch, kteří hráli v Evropě a pro zámořské novináře byli velkou neznámou. Po skupinových vítězstvích nad Finskem i Kazachstánem a po těsné prohře s Ruskem čekali na naše hokejisty Američané. Následovalo první překvapivé vyřazení favorita a zápas s Kanadou. Také ten naši hokejisté zvládli, především díky fenomenálnímu Dominiku Haškovi. Finále s Ruskem potom už zastihlo národ ve stavu naprosté euforie, která neměla srovnání s ničím kromě sametové revoluce.
Ano, jako přímý účastník mrazivého finálového rána na Staroměstském náměstí mohu potvrdit, že atmosféra byla elektrizující a skutečně nezapomenutelná. Nabízí se ale otázka, zda už není toho vzpomínání na Nagano přece jen trochu moc. Je anebo není? Pojďme se nad tím zkusit zamyslet.
Hokejový turnaj století jako odraz devadesátých let
Devadesátá léta byla naprosto specifickou etapou naší historie. Doba těsně po sametové revoluci přinesla nevídané uvolnění a euforické pocity svobody. Neznamená to snad, že by s „devadesátkami“ nebyly spojeny i některé negativní fenomény, ale bavíme se teď o pohledu a prožitku mladého člověka, nikoliv o politice nebo jiných celospolečenských tématech.
To, co v tomto ohledu symbolizovalo devadesátá léta především, byl pocit, že cokoliv je možné. Hokejový turnaj na Olympiádě v roce 1998 jako by to symbolizoval a byl svým způsobem ztělesněním a vyvrcholením těchto pocitů. Pokud ale přijmeme tuto symboliku, pak musíme celý příběh dovyprávět až do konce.
V pondělí, den po fantastickém finále, se hokejisté vrátili triumfálně do Prahy a po legendární tiskové konferenci či neméně slavném setkání s prezidentem Václavem Havlem, je čekalo přivítání na Staroměstském náměstí a desítky tisíc nadšených fanoušků. A jak vypadalo naplnění zmíněných „devadesátkových“ pocitů? Hrál se hit narychlo nazpívaný nejmenovanou hvězdou normalizační pop-music. Mnozí právě v tomto okamžiku vidí skutečný konec oněch opojných devadesátých let a návrat ke klasickému českému „nedívejme se raději moc nahoru“.
Samozřejmě, jedná se jen o subjektivní interpretaci, kterou můžete v její symbolické rovině přijmout, ale také nemusíte. Ať tak či onak, stejně jako každá legenda, i Nagano začalo hned v okamžiku, kdy turnaj skončil, žít svým „druhým“ životem.
Legenda o Naganu
I když od památného vítězství uběhlo už 27 let, Nagano jako by bylo stále všudypřítomné. Bez alespoň několika záběrů a vzpomínek se neobejde žádné Mistrovství světa a rok co rok je turnaj připomínán v klasických médiích, a to i mimo jejich sportovní rubriky. Názor, že už je toho prostě moc, začíná být poměrně rozšířený. Občas to již totiž nevypadá jako vzpomínka na sportovní úspěch, nýbrž jako povídání o kapitole aktualizovaného vydání Starých pověstí českých.
Je samozřejmě v pořádku připomínat si věci minulé. Stejně tak je dobře, když si máme kde přečíst třeba o prvním hokejovém titulu z roku 1948 nebo o vypjatých zápasech naší reprezentace se Sovětským svazem v době po srpnové okupaci. Nic se ale nemá přehánět, neboť přílišné lpění na minulosti nás brzdí na cestě vpřed.
Pokud budeme Nagano prezentovat jako něco nepřekonatelného, s božskou aureolou, nebereme tím trochu motivaci mladým hokejistům, kteří mají pocit, že na nic většího už nikdy nemohou dosáhnout? A přitom si často ani rodiče dnešním malých hokejistů na Nagano mnohdy osobně nemohou vzpomínat, neboť byli v roce 1998 ještě příliš malí na to, aby sledovali hokej.
Je to všechno samozřejmě jistá nadsázka a naše současná společnost má jistě naléhavější problémy. I proto bychom ale neměli podléhat dojmu, že to nejlepší už máme za sebou. Doufejme, že ne. Časy mění a osudy naganských hrdinů jsou rozmanité. Ivan Hlinka a Roman Čechmánek již bohužel nejsou mezi námi, kapitán Vladimír Růžička se potácí po druholigových trenérských štacích a Dominik Hašek zkouší prorazit v politice, v níž se na nějaký čas zabydleli i Jiří Šlégr nebo Milan Hnilička. Někdo jiný trénuje, někdo podniká. Jedna věc ale zůstává: Jaromír Jágr stále hraje hokej, ten je totiž věčný.
Anketa
Zdroje informací: https://www.olympijskytym.cz/article/vzpominky-na-zlate-nagano-dramaticky-let-do-japonska-a-divoky-navrat
+ Osobní vzpomínky
