Článek
Tresty v mlhách dávnověku
Je samozřejmě obtížné hodnotit otázku trestu smrti v předhistorickém období. Minimálně v případě ranných slovanských společenství však podle současného stavu historického poznání trest smrti nefiguroval a jako nejvyšší možný trest jej nahrazovalo vyhnání a vyloučení z tehdejších společenských struktur. Již v Kosmově kronice je nicméně trest smrti zmiňován, konkrétně jde o šibenice na dvoře bájné kněžny Libuše.
Středověk jako „zlatý věk“ hrdelních trestů
S tím, jak se společnost stávala komplexnější, trest smrti se v tehdejších právních řádech pevně ukotvil. Lze předpokládat, že podoba vykonávání hrdelního práva byla v tomto období dosti rozmanitá, stejně jako později v době vrcholného středověku. Právě z tohoto období již máme dobrou představu o tom, jak k usmrcování lidí docházelo. Oběšení nebo stětí odsouzeného představovalo nejběžnější způsoby popravy.
Kromě těchto „běžných“ poprav se přistupovalo také k výrazně sofistikovanějším způsobům usmrcení člověka. Prvním takovým bylo čtvrcení, trest používaný nejčastěji za tresty typu velezrady, ve vojenském prostředí apod. Čtvrcení spočívalo v přivázání člověka za všechny čtyři končetiny ke koním, kteří potom člověka roztrhali. Jiná varianta zase spočívala v postupném odsekávání končetin a částí těla.
Středověk uměl popravovat mnoha různými způsoby
Velké „oblibě“ se ve středověku těšilo tzv. lámací kolo. Jeho použití spočívalo v tom, že odsouzenec byl přivázán na dřevěné kolo, které se následně roztočilo a do těla bylo mláceno nejrůznějšími předměty. Končetiny měl člověk propletené v kole a byly mu tímto způsobem lámány. Lámací kolo bylo určeno pro pachatele vražd, znásilnění apod.
Extrémní tresty představovalo např. stahování kůže za živa nebo nabodávání na kůl. V obou případech šlo o tresty, při kterých člověk umíral za ohromných bolestí třeba několik hodin nebo i dní.
Novověk a první náznaky změny
S postupem času docházelo k omezování těch nejkrutějších způsobů popravy nebo se alespoň stávaly naprosto výjimečnými. Pokud se ale podíváme např. na podobu popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře, o žádnou procházku růžovou zahradou rozhodně nešlo.
Zapomínat nesmíme ani na další středověký způsob popravy, který přetrval až do 17. století. Jednalo se o upalování. Zvláště v souvislosti s nechvalně známými čarodějnickými procesy bylo používáno relativně často.
Příchod 18. století a s ním spojeného evropského osvícenství přinesl zásadní změnu. Jednou z jeho nejvýznamnějších postav byl syn Marie Terezie, císař Josef II. Za jeho vlády byl trest smrti v roce 1787 dokonce zrušen. Tento stav ale nevydržel dlouho a v roce 1795 jej obnovil synovec Josefa II., císař František I. Rakouský. Zůstalo však platit, že trest smrti může být uložen pouze osobám starším dvaceti let. O 119 později se díky tomuto zákonu vyhnul trestu smrti devatenáctiletý Gavrilo Princip, atentátník, který zastřelením rakouského následníka trůnu v Sarajevu odstartoval první světovou válku.
Dne 9. září 1871 byl v Plzni oběšen Jan Janeček, protřelý zločinec, vrah i útěkář z vězení. Jeho poprava oběšením se konala za přítomnosti asi 150 diváků z řad občanstva. Na delší dobu šlo o poslední veřejnou popravu, další relikt středověku. Nakrátko se k nám veřejné popravy vrátily za specifických okolností v době těsně po druhé světové válce. Řada lidí si v roce 1945 nenechala ujít např. popravu kata českého národa, K. H. Franka.
První československá republika
V nově vzniklém Československu trest smrti v právním řádu zůstával i přes to, že prezident Masaryk byl jeho tvrdým odpůrcem. Otázku nejvyššího trestu zmiňuje i ve slavných Čapkových „Hovorech s TGM“, především pak popisuje, jak byl každý den, kdy odsouzeným na smrt nezměnil trest na doživotí, zapsán v jeho kalendáři skutečně černě. Šlo ale o výjimky. Z celkových 433 rozsudků trestu smrti, které byly za první republiky vyneseny, jich bylo vykonáno jen 21, tedy necelých 5 procent.
Nacistická okupace
Dobu, kdy byly na našem území vykonávány tresty smrti jako na běžícím pásu, představuje nacistická okupace v letech 1939-1945. V tomto období bylo oficiálně popraveno 1079 osob. Specifickou skupinu potom představovali Židé nebo jiné skupiny obyvatel určené k likvidaci, kteří byli transportováni do koncentračních táborů, kde na ně však opět čekala smrt.
Velká část nacistických poprav se odehrávala v pankrácké věznici, kde byla umístěna nechvalně známá gilotina (v květnu 1945 byla Němci zničena a vhozena do Vltavy). Popravovalo se ale i jinde, např. na Kobyliské střelnici, kde vyhasly životy mnoha špičkových osobností českého národa jako byli Josef Mašín, Alois Eliáš, Evžen Rošický a mnoho dalších.
Památník Pankrác
Doba těsně po druhé světové válce
Po osvobození v roce 1945 začaly fungovat lidové soudy a v rámci retribučních procesů bylo provedeno přes 730 poprav (z toho 475 Němců a přes 250 Čechů). Nelze si dělat iluze a předpokládat, že by se mezi nimi nenašli i lidé, na které dopadl hněv národa – jakkoliv pochopitelný – neprávem, nebo že neexistovali tací, kteří retribuční soudy využili k vyřizování osobních účtů. Jak již bylo naznačeno, řada poprav v tomto období byla provedena veřejně.
Komunistický režim
Nástup komunistického režimu nepřinesl zlepšení situace a popravovalo se ve velkém dál. Jen za vlády Klementa Gottwalda bylo popraveno 237 lidí, naprostá většina (konkrétně 190) z politických důvodů. Milada Horáková nebo Heliodor Píka patří k nejznámějším případům. Dalším byl potom generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Spolu s ním bylo v rámci procesu se „spikleneckým centrem“ popraveno dalších 11 lidí.
V letech 1956 a 1961 došlo k úpravě seznamu zločinů, za které bylo možné odsouzeného popravit, i tak se ale jednalo o desítky osob. Popravě nicméně unikl např. spartakiádní vrah, který byl v době spáchání vražd nezletilý. Posledním popraveným byl v Čechách Vladimír Lulek odsouzený za vraždu vlastní ženy a dětí, na Slovensku byl potom v červnu za podobný čin Štefan Svitek. Poslední popravenou ženou byla v roce 1975 Olga Hepnarová, která s nákladním autem najela úmyslně do skupiny lidí čekajících na tramvajovém ostrůvku.
Zrušení trestu smrti
Trest smrti parlament na návrh prezidenta Václava Havla zrušil Parlament v květnu 1990. Na začátku roku 1991 se součástí československé Ústavy stala Listina základních práv a svobod, která vylučuje znovuzavedení trestu smrti. Dlouhou dobu se pro něj vyslovovala značná část české veřejnosti, podpora jeho zavedení ale kontinuálně klesala a v roce 2023 průzkum veřejného mínění poprvé ukázal, že nadpoloviční většina respondentů je proti zavedení trestu smrti (jakkoliv je to vzhledem k Ústavě pouze hypotetická otázka).
Zdroje informací:
