Článek
Válka o dědictví rakouské
Tzv. války o dědictví rakouské vypukly v roce 1740 po smrti císaře Karla VI., kdy koalice evropských mocností v čele s Pruskem odmítla i přes předchozí podpis Pragmatické sankce uznat nástupnická práva mladé Marie Terezie. Pruský král Fridrich II. naopak využil situace k bezohlednému přepadení a zabrání bohatého Slezska.
Snaha habsburské monarchie získat ztracené území zpět vedla k sérii konfliktů, z nichž druhá slezská válka přinesla na podzim roku 1744 pruský vpád do Čech. Po složitých manévrech obou armád dospěla situace na podzim následujícího roku k rozhodujícímu střetu, v němž se hlavní síly Prusů střetly s početnější rakousko-saskou armádou právě v bitvě u Žďáru.
Předehra k bitvě
Velitelem rakouských sil byl kníže Karel Lotrinský, švagr Marie Terezie, jeho protivníkem nebyl nikdo jiný než pruský král Fridrich II. Veliký. Královna Marie Terezie na Karla tlačila, aby se odhodlal k finálnímu útoku a využil momentální početní výhody. Nutno podotknout, že ona sama byla pod tlakem britských spojenců, kteří potřebovali uvolnit ruce pro válku s Francií.
Karel Lotrinský se k pruské armádě přiblížil v oblasti obcí Hajnice u Trutnova, Horní Žďár či Studenec. Prusové se tam utábořili v počtu asi 22 tisíc mužů. Výrazně početnější rakouská armáda čítala asi 38 tisíc mužů. Kníže Karel se začal k bitvě připravovat 29. září. V noci z 29. září na 30. září potom nechal svoji armádu zaujmout pozice k útoku z boku. Všechno ale dopadlo trochu jinak.
Dva soupeři v bitvě u Žďáru: Fridrich II. (vlevo) a Karel Lotrinský (vpravo).
Průběh bitvy u Žďáru
Fridrich konečně zpozoroval, že rakouská armáda se připravuje k útoku. Paradoxně byl na ústupu z Čech a tábor chtěl složit hned následující den dopoledne. Teď už ale musel boj přijmout. V tuto chvíli měli Rakušané ještě vše ve svých rukách. Fridrich musel ve velké rychlosti armádu seřadit. A co víc, musel s celou sestavou otočit o celých 90 stupňů tak, aby se jeho vojska postavila těm rakouským čelem.
To byl okamžik, kdy byli Prusové vůči případnému rakouskému útoku nejzranitelnější. Karel Lotrinský ale ten správný okamžik prováhal, resp. jeho armáda ještě nebyla plně připravena. Nutno podotknout, že Fridrich dokázal provést tento mimořádně obtížný manévr velmi rychle a technicky opravdu dokonale. Rakušané tím přišli o potenciálně rozhodující výhodu.
Prusové navíc nejenže se dokázali pozoruhodně rychle zformovat, ale rovnou zaútočili, i když šlo o útok do kopce. Rakušané, kteří byli připraveni na ofenzivní bitvu, se najednou museli bránit a mimořádná disciplína pruských vojáků navíc zajistila, že jejich útok byl veden s velkou efektivitou i přes nepříznivé podmínky.
V následujících bojích udělali Rakušané několik chyb, kterých Prusové obratně využili. Velmi zajímavé je konání sboru chorvatského generála Nádasdyho. Ten měl za úkol Prusy obejít a vpadnout do jejich týlu. Namísto toho však pouze obsadil vyprázdněné ležení. Tím sice Rakušanům padla do rukou pruská válečná pokladna a zajali několik členů pruské vlády, na bitvu jako takovou to ale nemělo žádný vliv. Ve 13:00 museli potom Rakušané začít ustupovat. Počet mrtvých, raněných a zajatých čítal na rakouské straně 7 433 vojáků a důstojníků, u Prusů to bylo 3 766 vojáků a důstojníků.
Bitva vylepšila Prusům vyjednávací pozici před mírovými jednáními a donutila Brity víceméně ukončit spojenectví s Rakouskem. Sama o sobě válku nerozhodla, právě v ní ale měli Rakušané tu nejlepší možnost zvrátit její dosavadní průběh, který byl pro ně nepříznivý. To se ale nepovedlo a Slezsko zůstalo pruské.
Zdroje informací: https://www.vhu.cz/velka-a-pozapomenuta-bitva-u-zdaru-30-zari-1745/
