Článek
Vznik chudinských kolonií v Praze
Ačkoliv byly chudinské kolonie ve městech na našem území budovány již od 18. století, kdy jejich výstavbu podporoval i císař Josef II. v rámci svých reforem, jedná se o fenomén, který máme spojený hlavně s první republikou. Kolonie v této podobě začaly však vznikat již v době monarchie. Na přelomu 19. a 20. století se díky výstavbě mnoha nových továren stěhovalo za prací stále více lidí. Nejen Praha se tak začala potýkat s vážnou krizí bydlení. Bytů bylo málo, a především nekvalifikovaní dělníci prakticky neměli možnost zaplatit v Praze standardní byt.
Situaci ještě zhoršila první světová válka. I když se na území nově vzniklého Československa nacházel dostatek průmyslových kapacit, především v prvních letech nového státu se v ekonomice projevoval vliv zrušených zbrojních zakázek a obrovská inflace. Reálný plat dělníka v roce 1919 byl zhruba třetinový v porovnání s tím předválečným. Na bydlení v Praze proto dosáhlo ještě méně lidí.
Rok 1935 a další z pražských chudinských kolonií
Řešením nastalé situace se ukázaly být takzvané chudinské kolonie. Ty vznikaly na pozemcích, o které nebyl zájem. Šlo o pozemky ve svahu nebo se severní orientací. Kolonie tam nejprve vznikaly na divoko, velmi brzy je ale začala zakládat sama Praha. To byl i případ těch nejznámějších nouzových kolonií, například kolonie Arizona, Za Aero či Malvazinky. Seznam pražských kolonií z doby první republiky čítá více než dvacet lokalit.
Jak se žilo v nouzové kolonii?
Podoba obydlí v nouzových koloniích se vyvíjela v čase a sahala od přístřešků sestavených ze starých beden, latí či několika cihel navezených ze starých bouraček až po unifikované domky, jaké známe například z filmu Obecná škola. Velmi časté bylo také využívání starých železničních vagónů. Tehdejší Československé dráhy byly dokonce vyzvány ze strany úřadů, aby poskytly maximum vagónů. Jejich cena byla velmi příznivá, obtížná však byla doprava, a proto se ve vagonech bydlelo především v koloniích nedaleko velkých nádraží. Tento způsob bydlení známe například ze slavného filmu Voskovce a Wericha „Hej rup!“ Z něj si dobře pamatujeme, jak takové bydlení vypadalo. Každá rodina zde měla k dispozici jedno kupé.
Především ve dvacátých letech bylo bydlení v takovýchto koloniích skutečně obtížné. Nezpevněné cesty byly neustále rozbahněné, o přívodu vody nebo elektrické energie nemohla být ani řeč. Celá rodina žila na několika málo metrech čtverečních ve stavbě z vlnitého plechu nebo již zmíněných starých beden. Topilo se provizorními kamny, kouř byl odváděn improvizovaným komínem ze stočeného plechu a dveře tvořil většinou kousek kartónu.
Kolonie na Pankráci, rok 1935
Ve 30. letech se již situace výrazně zlepšila a město investovalo do infrastruktury, zpevňovaly se cesty a do kolonií byla přivedena voda. Ne snad, že by měla každá rodina vlastnila tekoucí vodu, ale v koloniích již byly pumpy, kde si obyvatelé mohli vodu načerpat. Do některých z nich byla dokonce přivedena elektřina, objevilo se veřejné osvětlení apod.
Archivované výpovědi pamětníků ukazují, že především 30. léta byla obdobím, kdy si lidé bydlení tohoto typu v zásadě pochvalovali. Mluvili především o tom, že zde panovaly dobré mezilidské vztahy, soudržnost a ochota ke vzájemné pomoci. I přesto, že pro naprostou většinu dnešních lidí by bylo bydlení v takovéto nouzové kolonii jen těžko představitelné, i my při pohledu na staré fotografie cítíme, že kolonie měly určitý genius loci. Přílišná romantizace ale rozhodně není na místě.
