Článek
Nejstarší historie porodů
O tom, jak s porody nakládali naši prapředci na úsvitu lidstva, se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně ale tehdejší rodičky přiváděly děti na svět za přítomnosti starších žen kmene. Některé pravěké sošky potom naznačují, že tehdejší lidé věřili v jejich magickou moc, která měla rodičku při porodu ochránit.
Ve starověku již celá řada civilizací popsala své rituály, ale také odborné znalosti o porodnictví. Mnoho těchto pramenů se nám dochovalo dodnes. Víme tak třeba to, že v době Mykénské civilizace byla uctívána bohyně porodu jménem Eileithya, která následně pronikla i na Olymp. Bohyni porodu měli i staří Římané. U těchto starověkých civilizací pak prakticky vždy platilo, že porod je čistě ženskou záležitostí. S rodičkou byly přítomny v době porodu i další ženy, které jí radily a pomáhaly.
Skulptura z doby 300-30 př. n. l. nalezená na Kypru zobrazující rodící ženu
Přesto však existovaly výjimky. Jednou z nich je jistý Sórános z Efesu. Ten sepsal první skutečně odbornou publikaci na téma porodnictví a najdeme v ní i takové věci, jako návod na provedení potratu, anebo návod na speciální hmat pro obrat plodu v případě, že je v děloze orientován hlavou vzhůru. Šlo o znalosti, které Evropa v 15. a 16. století znovu složitě objevovala.
Právě středověk byl z hlediska rodiček jedním z nejhorších období. Křesťanství, zvláště v této době, stavělo totiž ženu do druhořadé pozice. A nejen, že se porodnictvím tehdejší lékaři téměř nezabývali, ale ještě v polovině 11. století dokonce ženy, které zemřely při porodu, neměli nárok na standardní pohřeb.
Ženy si tak opět musely pomáhat samy navzájem. Existovaly mezi nimi „profesionálky“, tedy porodní báby. Z kronik například víme, že jedna taková byla přítomná v roce 1176 i porodu pozdějšího zakladatele českých klášterů, blahoslaveného Hroznaty. Také král Václav II. se zmiňuje o tom, že jeho chůva byla současně i porodní bábou. Zhruba v době, kdy se v Čechách narodil zmíněný Hroznata, sepsala výjimečná italská lékařka známá jako Trota ze Salerna několik pojednání o porodnictví a ženském lékařství. Ty byly prakticky po celý středověk nejlepšími a téměř jedinými texty na toto téma.
Přes to všechno se ale s obdobím středověku, konkrétně s rokem 1337, pojí i jedinečná událost, kdy v Praze podle všeho proběhl první císařský řez v historii, při němž přežila matka i dítě. Jednalo se o Beatrix Bourbonskou, druhou manželku Jana Lucemburského a králova syna Václava, tj. nevlastního bratra Karla IV. Dnešní lékaři se shodují, že jejich tehdejší předchůdci odvedli naprosto profesionální práci zasluhující obdiv, ačkoliv nešlo o plánovaný císařský řez, nýbrž o reakci na akutní problém.
Porody v novověku
V roce 1519 vyšla v Mladé Boleslavi kniha nazvaná „Zpráva a naučení ženám těhotným a babám pupkořezným“. Šlo o překlad knihy německého lékaře Roeslina z roku 1513. Porodnictví si začalo nacházet cestu na denní světlo. Porody ale v zásadě probíhaly stále stejně a představovaly pro ženu i dítě velké riziko. Je třeba si uvědomit, že mluvíme o době, kdy byla především mezi chudšími obyvateli zcela běžná podvýživa, a také úroveň hygieny byla na velmi nízké úrovni. Odbornost porodních bab byla dána pouze jejich vlastní zkušeností, neexistovalo žádné formální vzdělání a představa, že by snad porodní báby četly spisy antických autorů je samozřejmě nesmyslná. To vše zvyšovalo riziko komplikací.
Na první výraznou změnu v péči o těhotné si u nás musely ženy počkat až do osmnáctého století. Císařovna Marie Terezie, sama šestnáctinásobná rodička, začala zavádět první reformy zdravotnického systému, které ještě více rozvinul její syn, císař Josef II. Nejvýznamnější změnou bylo to, že od roku 1746 musely porodní báby absolvovat kurz a následně složit zkoušku. V roce 1753 byl pak reorganizován prostřednictvím takzvaného „Generálního zdravotního řádu Království českého“ reorganizován dohled nad celým zdravotnickým systémem včetně porodních bab. V roce 1786 byl dokonce zaveden úřad krajské porodní báby. V témže roce se navíc stalo porodnictví součástí osnov při studiu na lékařské fakultě.
Historie porodnic v Čechách
S 18. stoletím je také spojeno zakládání prvních porodnic v habsburské monarchii. Ta vůbec první byla otevřena v roce 1776 v Soukenické ulici na Novém městě. Již v roce 1609 však v Praze fungoval takzvaný Vlašský špitál, který se soustředil na těhotné a děti, byť o klasickou porodnici vůbec nešlo. Zajímavostí porodnice Máří Magdaleny v Soukenické ulici byl fakt, že ženy, které měly od faráře potvrzení o své chudobě, zde mohly rodit zdarma. Respektive, porodnice od nich požadovala pouze to, aby na oplátku kojily děti bez matek, nebo ty jejichž matky z nějakého důvodu kojit nemohly.
Moderní porodní sál
Od začátku 19. století se již začaly odborné publikace poměrně rychle množit a lékaři se stávali u porodů stále zběhlejšími a znalejšími. Zcela zásadním pro zvýšení bezpečnosti se stal objev lékaře Ignáce Filipa Semmelweise pracujícího v polovině 19. století ve vídeňské porodnici, že špatná hygiena je příčinou vzniku infekcí. Tento naprosto přelomový objev následně dramaticky snížil úmrtnost rodiček při porodech.
Porody v porodnicích byly ale spíše výjimečné. Naprostá většina žen rodila v 19. století doma. Platilo to koneckonců i pro první polovinu 20. století i za První republiky. Zajímavostí je, že porodnice v té době nebyly výsadou bohatých, ale spíše naopak, rodily v nich především ženy bez rodinného zázemí a pohybující se na okraji společnosti.
Stejně tak nelze předpokládat, že skutečně všechny porodní báby byly řádně proškolené. Zvláště v odlehlých oblastech stále tuto činnost vykonávaly ženy bez formálního vzdělání.
Neonatologie
Velkou změnu přinesl zákon o národním pojištění z roku 1948, který pomohl definitivně prosadit tzv. ústavní porody. V druhé polovině 20.století již potom nebylo cílem lékařů pouze zajistit bezpečí při porodu matce i dítěte, ale rozvíjet se začala i neonatologie. Předčasně narozené děti, které by ještě nedávno neměly šanci na přežití dokázali lékaři čím dál tím častěji zachraňovat.
To hlavní se však neodehrávalo u nás, nýbrž za oceánem. První inkubátory existovaly již v polovině 19. století ve Francii, Anglii, Carském Rusku, nebo v USA. V té době byly vyhřívány například střešními taškami nahřívanými na kamnech. K velkému rozvoji inkubátorů došlo ve Spojených Státech ve 30. letech 20. století.
Hlavní zásluhu na tom má polský emigrant Martin Arthur Couney, který provozoval zařízení vybavené inkubátory vyhřívanými teplým vzduchem, který ohřívali kotle s vroucí vodou. Celý systém byl navržen tak, že v prostoru inkubátoru měl vzduch teplotu odpovídající té, která panuje v děloze. Vzduch se navíc filtroval přes gázu v antiseptickém roztoku.
S Martinem Couneyem s pojí dvě zajímavosti. V první řadě velmi pravděpodobně nikdy nestudoval medicínu. Služby svého zařízení nabízel všem dětem zdarma, a na provoz vydělával tak, že děti v inkubátorech ukazoval návštěvníkům za vstupné jako v muzeu. Do standardních nemocnic se inkubátory začaly v USA přesouvat na začátku 40. let. V těch českých se jedny z prvních objevily těsně po druhé světové válce, kdy nám byly věnovány fondem UNICEF coby součást poválečné rozvojové pomoci. V dnešní době je na území České republiky téměř stovka porodnic a systém zdravotní péče poskytuje rodičkám maximální péči a podporu.
