Článek
Směr Norsko
Již v prvních letech války byli občané protektorátu odesíláni na nucené práce do jiných oblastí Třetí říše. V nemalé míře se to týkalo také studentů nebo zájemců o studium na vysokých školách, které byly v protektorátu 17. listopadu 1939 uzavřeny. Německo se s nedostatkem pracovních sil potýkalo již před válkou a personální potřeby ozbrojených sil situaci ještě mnohonásobně zhoršovaly.
Po úřadech v okupovaných zemích byl proto vyžadován přísun pracovníků pro různá odvětví průmyslu a ekonomiky. Nejznámějšími jsou pro nás potom vzpomínky nuceně nasazených, kteří byli odesláni do německých továren a následně „z první ruky“ prožívali počínající a poté neustále sílící spojeneckou bombardovací kampaň. Právě nálety působily mezi nuceně nasazenými největší ztráty.
Zajímavou, a ne úplně známou kapitolou této éry, je ale odesílání pracovníků mimo Německo, např. do Norska. Po obsazení Norska v roce 1940 začalo nejen využívání místního přírodního bohatství, ale též budování opevnění. Právě v Norsku byl nejdelší úsek plánovaného tzv. Atlantického valu.
Spojenecké vylodění ve Skandinávii bylo jednou z reálných možností, kudy mohli vést Spojenci ofenzivu proti Německu. Norsku byla proto věnována velká pozornost (Spojenci v rámci dezinformačních kampaní udržovali Němce dlouhou dobu v domnění, že tuto „severní cestu“ vážně zvažují).
Budování takto rozsáhlého opevnění každopádně vyžadovalo velké množství pracovních sil a díky tomu se sem dostaly i dva tisíce občanů protektorátu. Vybíráni byli především podle fyzické kondice. Němci do tvrdých podmínek (část pracovníků byla nasazena dokonce až za polárních kruhem) potřebovali fyzicky zdatné muže a podle toho je také rozřazovali.
Nasazení v Norsku
Nuceně nasazení spadali v Norsku pod tzv. organizaci Todt zajišťující opevňovací práce. Ty ve většině realizovaly německé stavební firmy. Někteří se přitom dostali až do Narviku, kde v roce 1940 probíhaly velké námořní operace a souboje mezi Royal Navy a německou Kriegsmarine. Pozůstatky bitvy v podobě potopených lodí a poničené infrastruktury byly v letech 42-43, kdy sem většina Čechoslováků přicházela, stále silně patrné.
Vlastní práce v Norsku byla pro nuceně nasazené poměrně snesitelná. Příděly potravin byly sice menší než u říšských občanů a postupem času se ztenčovaly, nebyly ale likvidační. Koneckonců, Němci potřebovali fungující dělníky. Lidé za práci dostávali mzdu, ta ale byla odesílána jejich rodinám do protektorátu. Oni sami mohli domů psát, ale nikoliv o tom, kde jsou nasazeni a na jaké práce.
Z první ruky však měli Čechoslováci a občané dalších okupovaných zemí to, jak Němci zacházeli se sovětskými zajatci, kteří pracovali především v lomech. Zde byly brutalita a násilí na denním pořádku. Občas docházelo k „přepadovkám“ a prohlídkám na ubikacích, stále šlo však o relativně snesitelnou podobu totálního nasazení. Přesto se samozřejmě našla řada těch, kteří se snažili uprchnout, především do neutrálního Švédska. V drsné krajině, která byla Středoevropanům navíc dosti cizí, se to ale většinou nepovedlo. Znám je případ francouzské skupiny, která byla na útěku postřílena a těla byla poté vystavena v pracovním táboře pro výstrahu ostatním.
V Norsku i dnes najdeme několik hrobů československých občanů, kteří zde zemřeli v průběhu druhé světové války na následky pracovních úrazů či nemocí. Ti, kteří se do Norska dostali jako nuceně nasazení, se pak do osvobozené vlasti vrátili na podzim roku 1945. Jejich osud každopádně představuje zajímavou kapitolu naší historie spojenou s obdobím druhé světové války.
Zdroje informací: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2022/03/PD_1_22_s37-49.pdf
