Článek
Historický narativ
V obecném povědomí je československá historie 30. let ztotožňována s první republikou. Ta je navíc někdy až nemístně idealizovaná. Ačkoliv bylo Československo v letech 1918 – 1938 zemí, kterou lze v mnoha ohledech obdivovat, měla i své nemalé vnitřní problémy. Rozhodně nemůžeme první republiku redukovat na to, co známe z laskavých černobílých komedií s Vlastou Burianem a Oldřichem Novým.
Faktem ale zůstává, že mobilizace v roce 1938 a odhodlání bránit právě ideály masarykovské první republiky, byla jedním z největších pozitivních vzepětí českého národa v jeho novodobé historii. Takových okamžiků v našich dějinách příliš není. O to horší byl ale pád a o to větší byl kontrast s tím, co přišlo poté. A nemáme na mysli protektorát.
Vznik druhé republiky
Druhá republika vznikla jako bezprostřední následek mnichovské dohody, kdy Československo pod nátlakem nacistického Německa a se souhlasem západních mocností přišlo o rozsáhlá pohraniční území. Kromě zásadních geografických změn přinesl tento zlom i změny politické a společenské.
Pro obyvatelstvo, jehož národní cítění bylo v září 1938 „vyšponované“ na maximum, byl výsledek mnichovské dohody naprostou katastrofou. Lidé skutečně propadli zoufalství a absolutní deziluzi. Československo bylo obětováno, ukřižováno, rozčtvrceno či zabito. Taková byla rétorika tehdejší společnosti, což je velmi snadno pochopitelné. To, co se dělo potom, je už ale pochopitelné o poznání méně.
Zmizelé ideály první republiky
Jedním z nejvýraznějších charakteristik druhé republiky bylo potlačení politického pluralismu. Začalo období omezování nebo přímo zastavování činnosti řady politických stran. Vše mělo směřovat k vytvoření jedné „národní“ strany – Strany národní jednoty – která se prezentovala jako reprezentant celého národa. Je ale zřejmé, že takto to v historii nikdy nefunguje. Pokaždé, kdy někdo začne tvrdit, že jen on je jediným reprezentantem celého národa a nikdy jiný na to právo nemá, je třeba zbystřit.
Výsledkem je prakticky vždy – a druhou republiku nevyjímaje – odklon od demokratických hodnot a přibližováním se autoritářskému modelu vlády. A platí to bez ohledu na původní úmysly, které mohly být třeba i čisté. Platí samozřejmě, že v dobách války se k tomuto modelu uchylují mnohé země, od starého Říma po vládu národní jednoty ve Velké Británii za druhé světové války. Československo ale ve válce nebylo a tyto změny nebyly definovány jako dočasné s jasně definovaným okamžikem, kdy by mělo dojít k návratu k normálu.
Výsledkem byla nevyhnutelná likvidace demokratických záruk. Byly totiž přijímány tzv. zmocňovací zákony, které umožňovaly vládě obcházet parlament a vydávat nařízení suplující zákony. Šlo např. stíhání protistátní činnosti či rozpouštění politických stran. Formálně demokratický stát se tak měnil na systém, v němž rozhodující slovo měla vláda a občanská práva mohla být kdykoli omezena pod záminkou „národní bezpečnosti“. A ano, tyto tendence opět vidíme dnes na mnoha místech světa v zemích, které nejsou v žádné válce.
Nevyhnutelně docházelo k fašizaci společnosti. Odmítána byla prvorepubliková demokracie, humanismus i liberalismus. Sílil antisemitismus, který byl občas dokonce i oficiálně podporován nebo minimálně tolerován. Jestliže byli miliony lidí v září 1938 ochotny položit život za Masarykovy ideály, o několik týdnů později je stejní lidé hodili za hlavu a souhlasně přikyvovali tomu, jak jsou oficiálně vypuzovány.
Základem systému druhé republiky nebyla žádná pozitivní vize budoucnosti, ale jen a pouze vymezení se proti první republice. V dané atmosféře je to chtě-nechtě pochopitelné, historie nám ale ukazuje, jaká slepá cesta to ve skutečnosti je.
Existence druhé republiky byla krátká a již v březnu byla přerušena nacistickou okupací. I tak ale představuje varovný příklad, jak rychle se demokratický systém může změnit v nedemokratický. V současné době si to navíc uvědomujeme s děsivou naléhavostí. Zopakujeme si staré chyby?
