Článek
Korunovace, která se nekonala
Po proměně rakouského císařství v dualistickou monarchii, tedy v Rakousko-Uhersko, se v českých zemích začala šířit nespokojenost. Češi se cítili odstrčeni na druhou kolej a také to dávali jasně najevo. A protože revoluční rok 1848 měli ještě všichni v dobré paměti, císaře nevyjímaje, začala se připravovat jeho korunovace českým králem. Češi to přijali s velkým nadšením a zadostiučiněním.
Bedřich Smetana nebyl výjimkou a rozhodl se složit pro tuto výjimečnou příležitost svůj opus magnum. Dílo, které dnes vnímáme jako ztělesnění nejčistšího českého vlastenectví, jím od začátku skutečně bylo. Jen si už neuvědomujeme, že v trochu jiném kontextu. Tomu odpovídají i další detaily, které dnes velkoryse přehlížíme. Třeba to, že libreto Libuše vzniklo nejprve v němčině. Jeho autorem byl Josef Wenzig, pražský Němec s velmi pročeskými názory. Smetana pak ale seznal, že chce komponovat raději pro čistě český text a využil proto překlad spisovatele Ervína Špindlera.
Korunovace měla stvrdit svébytnost Koruny české uvnitř mocnářství a Smetanovo dílo mělo světu ukázat vyzrálost, hloubku a suverenitu české hudební kultury. Všechno ale nakonec dopadlo jinak. Z korunovace sešlo, Smetana proto partituru uložil do šuplíku. Necítil potřebu dílo unáhleně uvádět. Dobře věděl, že Libuše není běžná opera. Šlo o hudební ekvivalent národní svatyně.
Od dokončení partitury v roce 1872 do jejího prvního provedení uplynulo celých devět let. Smetana viděl jedinou možnou příležitost pro uvedení opery, tou bylo otevření Národního divadla v roce 1881.Tak se také skutečně stalo. Libuše otevírala Národní divadlo i při opětovném otevření po požáru.
Takhle známe Bedřicha Smetanu nejlépe.
Významová proměna?
Příběh opery Libuše odhaluje důležitou historickou pravdu o tehdejším vnímání rakousko-uherské monarchie i o vnímání historie jako takové. České politické a kulturní elity 19. století prostě nevnímaly habsburské mocnářství nutně jako nenáviděného žalářníka národů, ale v rovině historického státního práva doufaly v česko-rakouské vyrovnání.
Příběh Libuše ukazuje, jak proměnné mohou být historické významy. Dílo, které dnes vnímáme jako ztělesnění nejčistšího českého vlastenectví, se zrodilo ze snahy oslavit habsburského panovníka při jeho očekávané korunovaci. Právě tento paradox nejlépe ilustruje složitost středoevropského prostoru a jeho historie. Loajalita k monarchii a hluboké národní uvědomění existovaly ruku v ruce.
Neznamená to, že bychom dnes měli vzývat Rakousko-Uhersko nebo se snad snažit o jeho obnovu. Na druhou stranu ale není na místě ani jeho vnímání jako ztělesněného zla a útlaku. Takto jednoduché to rozhodně není.
