Článek
Budování zlatých rezerv
Zásoby zlata navršovalo Československo po celé období trvání první republiky, tedy v letech 1919-1938. Mluvíme o době, kdy stále fungoval tzv. zlatý standard. Vztah mezi zlatými rezervami a oběživem byl sice poněkud složitější než jen přímé a pevné krytí každé koruny, která byla v oběhu, jakýsi vztah zde ale existoval.
Národní banka československá (NBČS) měla povinnost udržovat zlato pro krytí bankovek a svých závazků ve výši minimálně na 25 %. Do tohoto období spadá i světová hospodářská krize a v souvislosti s ní byla koruna dvakrát devalvována, konkrétně v letech 1934 a 1936. Jinými slovy, snižoval se „zlatý obsah“ koruny.
Podstatné je, že Československo postupně navyšovalo své zásoby zlata. V roce 1925 ho měla něco přes 40 tun, na konci roku 1938 už to bylo téměř 97 tun. Z tohoto zlata byla ale v Praze uložena v září 1938 jen malá část, konkrétně 6,3 tuny. Ostatní zlato leželo v bankách ve Švýcarsku, v Belgii, ve Francii, a především ve Velké Británii.
Československé zlato v Londýně
V Bank of England leželo celkem 55,1 tun československého zlata. Bylo ale na dvou účtech. První část byla přímo na československém účtu, problém byl s tou druhou částí. Ta byla totiž v Londýně uložena na účtu švýcarské Banky pro mezinárodní platby, Bank for International Settlements, která sídlila v Basileji. Ještě se k ní dostaneme.
Generálové Eisenhower a Bradley v dolech Merkers v Durynsku, kde byly nalezeny tuny nacistického zlata.
Mnichov a okupace
Na podzim roku 1938, tedy po Mnichovu a odstoupení pohraničních oblastí Německu, stáhla Říšská banka československé bankovky a nahradila je říšskými markami. Poněkud drze však po Československu požadovala náhradu v hodnotě těchto bankovek, a to ve zlatě. Československo se nakonec podvolilo a jeho delegace souhlasila pod nátlakem 4. března 1939 s převodem 14,5 československého zlata.
Hned 15. března, tedy první den okupace, zajistili Němci zlato uložené v Praze (nejen vládní, ale i to z firemních účtů) a požadovali po řediteli Národní banky československé zadání příkazu k převodu zlata uloženého v Londýně na obou zmíněných účtech. Ředitel František Peroutka dokázal podpis tři dny zdržovat, což dalo čas britskému ministru financí Simonovi k tomu, aby československá aktiva zmrazil. To se ale týkalo jen zlata na přímém československém účtu. Zlato uložené na účtu Banky pro mezinárodní platby skutečně převedeno bylo, příkaz byl vyhodnocen jako legální a v následujících týdnech a měsících si Německo toto zlato přesunulo do bank na kontinentu.
Proti tomuto převodu ostře protestoval v britském parlamentu třeba Winston Churchill, který jej nazval „druhým Mnichovem“ nebo premiér z doby první světové války Lloyd George, který to komentoval následovně:
„Říšská banka nemá k zlatu více práva než lupič, který, zmocniv se pohledávek znějících na nositele, přinesl by je do banky, aby mu byly proplaceny. Kdyby bylo známo, že je to lupič, dal by mu kterýkoli bankovní ředitel peníze? Ovšemže ne!“
Důrazně protestovala také Francie. Britské ministerstvo financí ale argumentovalo, že zlato na účtu Banky pro mezinárodní platby prostě nemohlo legálně zablokovat.
Mimochodem, k Bance pro mezinárodní platby se váže ještě jedna zajímavost. V její dozorčí radě seděli jak ředitel Bank of England, tak ředitelé Říšské banky. Na neutrálním švýcarském území se standardně setkávali při pravidelných jednáních po celou dobu války.
Československé zlato a válečné úsilí
Dne 21. července 1940 byla britskou vládou uznána prozatímní československá vláda a 25. října téhož roku byla potom mezi britskou a československou stranou uzavřena dohoda o čs. Branné moci.
Ta říkala především to, že britská vláda poskytne té československé úvěr, z nějž bude financován jak provoz vlády samotné, tak exilových ozbrojených sil. Podmínkou bylo, že československá vláda umožní v době války využití svého zlata pro spojenecké válečné úsilí. Československá vláda se zprvu zdráhala, neboť měla v plánu zlato využít pro obnovu země, nakonec ale uznala britský argument, že připojí-li se Československo k válečnému spojeneckému úsilí, má povinnost vložit do něj vše, co má k dispozici, stejně jako každá spojenecká vláda. Jedná se o argument zcela logický, a i dnes je na místě si jej občas zopakovat. Pokud se chceme považovat za součást spojeneckého úsilí a za vítěze války, musíme akceptovat i cenu, kterou to stálo.
Poválečné osudy československého zlata
Při navracení zlata do Československa je třeba rozlišovat mezi zlatem z Bank of England, s nímž exilová vláda oficiálně disponovala, a tím uloupeným. To první bylo použito československou vládou na válku vědomě a dobrovolně. Zbývá tedy zjistit, co se stalo s tím uloupeným.
V roce 1945 shromáždili spojenci zlato nalezené na kontinentu a vytvořili speciální komisi, která měla za úkol posoudit nároky jednotlivých států a nalezené zlato podle nich rozdělit. Tato komise vznikla 27. září 1946. Pátrání po nacisty uloupené zlatě ale pokračovalo souběžně s jeho rozdělováním až do roku 1974. Celkem bylo nalezeno 336,5 tuny.
Není třeba zdůrazňovat, že celý proces značně zkomplikovalo spuštění železné opony a začátek studené války. Československo po komisi požadovalo 14,5 tuny převedených ještě před 15. březnem 1939, 23 tun převedených z Banky pro mezinárodní platby a 6,3 tuny odvezených během okupace přímo z Prahy a dalším měst. Komise uznala prakticky veškeré československé nároky. Reálně se ale postupně navrátilo 24,5 tuny, protože všechno nacisty uloupené zlato nalezeno zkrátka nebylo.
V dubnu 1948 dorazilo do Prahy prvních asi 6 tun zlata. Se zbylými 18,4 tunami byl ale problém. Začala studená válka, u nás proběhlo znárodnění, a Velká Británie a Spojené státy podmiňovaly předání zlata vyúčtováním náhrady za znárodněný majetek svých občanů a firem. Británie v nové realitě požadovala také nejprve splacení dluhu. Ten Československo i po komunistickém puči plně uznávalo.
Oněch 18,4 tun bylo do Československa tedy přepraveno až po splacení válečného dluhu a po podpisu dohod s Velkou Británií a Spojenými státy začátkem roku 1982. Mimochodem, rozdělování „drobků“ pokračovalo i poté a poslední „várku“ v podobě 330 kg zlata obdržela Česká republika v roce 1998. Teprve poté byla komise rozpuštěna.
To je tedy příběh československého zlata v období druhé světové války. Je jistě fascinující, nikoliv ale záhadný.
Zdroje informací: https://www.fronta.cz/ceskoslovenske-zlato-za-valky
