Článek
Politika proti strategii
Konec druhé světové války vypadal tak, že německé síly nemilosrdně drtily kleště. Z východu postupovala Rudá armáda, ze západu potom britsko-americké síly se svými spojenci. Porážka nacistického Německa byla nevyhnutelná, to ale neznamená, že vojáci a politici toho neměli dost k řešení. Právě naopak.
Sovětské vedení v čele se Stalinem si dobře uvědomovalo politický význam toho, jaké území se jeho armádám podaří osvobodit. Dobře si to uvědomovali i britští politici, především pak Winston Churchill a Anthony Eden. Churchill byl zkušený politik a věděl, že již nejde primárně o porážku Německa, které už bylo reálně dosaženo, ale o poválečné uspořádání Evropy. Spojenectví se Sovětským svazem bylo sňatkem z rozumu a bylo udržováno jen a pouze existencí společného nepřítele v podobě nacistického Německa. Bylo jasné, že po jeho porážce se situace rychle změní.
Churchill i další britští politici proto tlačili na to, aby západní spojenci překročili Labe a vyrazili směrem ku Praze. Osvobození hlavního města by mělo velký propagandistický význam. V koalici západních spojenců měli ale hlavní slovo Američané. Winston Churchill sám cítil, že v tzv. „velké trojce“ hraje až třetí housle. Přesto se ale snažil přesvědčit své americké spojence, že se hraje o víc, než jen o to, jak co nejefektivněji dosáhnout kapitulace všech německých sil.
Jak vznikla demarkační linie
Při postupu dvou armád z různých směrů je samozřejmě nutné definovat hranici operačního prostoru každé z nich, neboť v opačném případě hrozí promíchávání sil, a dokonce i nechtěné střety, neboť jedna strana může tu druhou považovat za nepřítele. Bez jednotného velení také nemohou dvě armády stojící na stejné straně vést žádné operace, aniž by si navzájem nepřekážely.
Původní dohody mezi vrchními štáby spojeneckých a sovětských sil proto počítaly s tím, že se Anglo-americká vojska zastaví na předmnichovských hranicích Československa. Tato dohoda byla naplňována, Američané osvobodili 25. dubna Cheb, ale poté svůj postup v souladu s dohodou zastavili. Vrchní velitel spojeneckých sil generál Eisenhower nicméně kontaktoval generála Antonova, náčelníka generálního štábu Rudé armády s tím, že je třeba demarkační linii definovat jinak a posunout jí na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Důvodem byla potřeba krýt bok sil postupujících do Rakouska, což byl relevantní vojenský argument a Sověti jej museli akceptovat i přesto, že jejich snahou bylo přítomnost Amerických sil v Československu pokud možno úplně eliminovat.
Demarkační linie oddělující hranici postupu anglo-americké a sovětské armády
Dne 5. května vypuklo v Praze povstání a 6. května byla osvobozena Plzeň. Jinými slovy, Američané stáli na dohodnuté dělící čáře už 6. května, Sověti byli ale v nedohlednu. Bylo jasné, že se k Labi nedostanou dříve, než 11. nebo 12. května. Americká 3. armáda generála Pattona měla v tuto chvíli možnost vyrazit a Prahu osvobodit dříve než Sověti. Generál Eisenhower opět kontaktoval sovětské velení s dotazem, zda má postupovat ku Praze. V takovém případě by byla nutná přímá koordinace amerických a sovětských sil. Bylo mu odpovězeno, že pražská operace již započala, a tudíž není vhodné, aby Američané na Prahu vyrazili. To sice nebyla tak úplně pravda, ale Sověti měli jasný cíl a v jeho jménu s Eisenhowerem lehce blafovali.
Politika versus strategie
Nabízí se otázka, proč nebyli Američané důraznější a na Sovětech nepožadovali umožnění svého postupu na Prahu. Odpověď na tuto otázku je trochu komplexnější a nelze jí odbýt jednou větou. Prvním důvodem byla jistá americká naivita, zatímco Sověti a Britové dobře věděli, že celá věc má politický rozměr, Američané na ni stále naivně hleděli především z vojenského hlediska. K tomuto omylu se koneckonců samotní Američané po válce přiznali.
Jak již ale bylo uvedeno, je to trochu složitější. Preference vojenského hlediska může znít jako obrovská chyba, zahrnuje v sobě ale i snahu o minimalizaci obětí, což už zní o poznání pochopitelněji. Američané také museli brát na vědomí stále probíhající válku s Japonskem, v níž se schylovalo k invazi na japonské ostrovy, což byla operace, proti které vypadala invaze v Normandii jako dětská hra (o atomové bombě v té chvíli vědělo jen minimum zasvěcených). Generál Eisenhower nechtěl vyvolávat konflikty se Sověty i s ohledem na to, že se předpokládal vstup Sovětů do války v Asii. Bylo jasné, že spolupracovat bude třeba i tam.
Ani to ale není kompletní výčet všech důvodů. Po smrti prezidenta Roosevelta převzal jeho úřad Harry Truman, který se svým způsobem teprve „rozkoukával“ a taktéž neměl potřebu hned vyvolávat spory se Sověty tím, že by tlačil na změny v dosavadních dohodách. A zmínit musíme ještě jednu věc: od 4. dubna již z Košic úřadovala první Fierlingerova vláda, která vypracovala tzv. košický program, který jednoznačně posouval politickou orientaci Československa na východ. Tato vláda sama na Američany nejen, že nijak netlačila, ale plně podporovala stanovisko Sovětů. Za této situace postup Američanů byl skutečně jen těžko myslitelný.
V dnešní době si tak můžeme jen představovat, jak moc jiné by bylo poválečná Československo, kdyby se věci vyvíjely jinak a demarkační linie by nekončila na čáře Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.
Zdroje informací:
