Článek
Narození princezny Jana Lucemburského nepotěšilo
Janu Lucemburskému a Elišce Přemyslovně se v roce 1313 dcera Markéta a v roce 1315 její sestra Jitka, krále to příliš nepotěšilo. Právě naopak, jako každý středověký panovník potřeboval syna, dědice a nástupce. Na Jitku se po narození údajně ani neobtěžoval podívat a rovnou odcestoval za státnickými povinnostmi do Uher.
Když se ukázalo, že další dítě je chlapec, Jan Lucemburský se pravděpodobně trochu „uklidnil“. I tak ale byla Jitka jako dívka figurkou na otcově politické šachovnici. Jen pro upřesnění, oním chlapcem myslíme samozřejmě Václava, pozdějšího Karla IV. a „otce vlasti“. Dětství a dospívání Jitky nelze zrovna popsat jako klidné a láskyplné.
Jitka byla svědkem manželských rozepří Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Ty neměly podobu hádek a létajících talířů, jak bychom si možná představovali, ale vzájemného dobývání měst a hradů. V roce 1319, tedy v době, kdy bylo Jitce šest let, se ukrývala s matkou, starší sestrou a mladším bratrem na hradě Loket. Ten Jan Lucemburský obsadil a děti matce vzal.
Zatím Václav svoji matku, jak známo, již nikdy neviděl, jeho sestry se po čase směly k matce vrátit, ale ne nadlouho. V roce 1322 byla odeslána do Durynska na výchovu. Důvod byl prostý: byla zasnoubena právě s durynským a míšeňským markrabětem Fridrichem II. Jenomže vše nakonec skončilo jinak, Durynsko se ze spojence stalo nepřítelem Jana Lucemburského a Jitka byla „vrácena“ do Prahy.
U jedněch pokažených zásnub ale nezůstalo, čekaly jí ještě čtyři další neúspěšné zásnuby. Německé země, Rakousko, Polsko… nevyšlo to ani jednou. Pak ale přišla na řadu Francie…
Z Jitky Bonou
V roce 1328 se ujal francouzského trůnu Filip VI. z rodu Valois. A hned od začátku to neměl snadné. Přes kanál La Manche do Francie pokukovali Angličané a Filip tak hledal spojence kde se dalo. Lucemburkové měli k Francii historicky blízko, a proto se posílení právě tohoto spojenectví přímo nabízelo.
A aby to bylo spojenectví se vším všudy, bylo třeba jej stvrdit na více frontách, třeba sňatkem. Jitka tak byla zasnoubena s následníkem francouzského trůnu Janem a v roce 1332 se konala svatba. Taková královská svatba sebou samozřejmě nesla jisté povinnosti pro rodinu nevěsty. Její věno mělo dvě části. V první řadě šlo o pořádný balík peněz, konkrétně 120 tisíc zlatých, v té druhé potom o vojenskou pomoc.
Vojenskou pomoc Jan Lucemburský Francii skutečně poskytl. V roce 1346 bojoval proti Angličanům v bitvě u Kresčaku. Jak to dopadlo, víme všichni. Slepý král se nechal nasměrovat do největší bitevní vřavy a se slovy „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ a dojel si pro hrdinskou smrt. Tuto část věna tedy naplnil vrchovatě. S finanční částí to ale bylo horší. Věno musel Francii doplatit až Jitčin bratr, tedy Karel IV.
Jan Lucemburský, otec princezny Jitky, v bitvě u Kresčaku. Romantická představa malíře z 19. století.
Stojí ale za zmínku, že svatba Jitky a Jana nebyla první, kterou Lucemburkové a Francouzi upekli. V roce 1323 si právě náš Karel IV. (v té době ještě Václav) vzal jako sedmiletý Blanku z Valois. Ale zpátky k Jitce.
Jitka ve Francii přijala nové jméno, které znělo Bonne (latinsky Bona) a znamenalo „Dobrá“. To odráží fakt, že byla u Francouzů oblíbená. Opět odbočíme: zdá se, že princezny z rodu Lucemburků byly oblíbené vždy a všude. Stejně kladný vztah měli Angličané k Anně Lucemburské, tedy dcery Karla IV. a neteři Jitky, která se provdala za Richarda II.
Jitku měl ale rád nejen francouzský lid, nýbrž i manžel Jan. Alespoň tak lze vysvětlit, že za 17 let, které spolu strávili, přivedli na svět 11 dětí, z nichž se sedm dožilo dospělého věku. Její krev, napůl Lucemburská a napůl Přemyslovská, se tedy obrazně řečeno rozlila do francouzské historie a mezi její přímé potomky patří řada významných jmen.
Jitka se ale nikdy nestala francouzskou královnou. Zemřela totiž před Janovým nástupem na trůn, konkrétně v roce 1349, pravděpodobně během morové epidemie. Minimálně v Anglii se pak vyprávěla jiná verze: její manžel jí měl ze žárlivosti nechat umřít hladem, neboť jej podvedla. Jenže věřte Angličanům pomluvy o Francouzích a naopak…
