Článek
Středověk a peníze
Když se podrobněji podíváme na problém penězokazectví ve středověku, zjistíme, že pro něj platila prakticky stejná pravidla jako pro falšování peněz v dnešní době. Padělané peníze jsou pro stát vždy problémem, neboť podrývají důvěru lidí ve finanční systém, zvyšují inflaci a tím poškozují ekonomiku jako takovou. Středověk tyto problémy označoval rčením, že se „kazí peníze“, odtud tedy pojem penězokazectví.
V době středověku byly peníze vždy kovové a jejich hodnota se odvozovala od množství drahého kovu v nich. Na výrobu peněz a jejich uvolňování do oběhu měl monopol panovník. Alespoň to tak platilo po většinu času, víme například, že v dobách, kdy se český stát teprve konstituoval, fungovaly na našem území dvě měny. Tu první vydávali vládnoucí Přemyslovci, tu druhou potom konkurenční Slavníkovci. V pozdějších dobách již ale bylo vydávání peněz pouze věcí panovníka.
Způsoby padělání peněz ve středověku
Penězokazectví mělo dvě základní podoby. V první řadě šlo o výrobu peněz lidmi, kteří k tomu nebyli vůbec oprávněni. Ti se samozřejmě snažili vyrobit minci, která jako pravá pouze vypadala, drahé kovy ve skutečnosti ale neobsahovala. V případě stříbrných pražských grošů se padělky vyráběly tak, že měděný kroužek potahovali zločinci amalgánem, tedy směsí sulfidů rtuti a stříbra, které padělatelé získali roztavením pravých grošů. Tímto způsobem bylo možné vyrobit mince prakticky stejné jako mince pravé. Padělky bylo sice možné odhalit pomocí vrypů nebo vážením, padělatelé však spoléhali na to, že až k tomu dojde, oni už budou úplně někde jinde.
Druhý způsob padělání spočíval ve výrobě pravých mincí v oficiálních mincovnách, avšak jaksi navíc, mincíři si zkrátka vyrazili nějakou tu minci bokem. Specifickým druhem kažení peněz byla výroba mincí s menším obsahem drahého kovu. K tomu se občas uchylovali sami panovníci, a šlo přitom o snahu devalvovat měnu. Jinými slovy dělali téměř to samé, co dnešní centrální banky, když měnu oslabují prostřednictvím nejrůznějších operací na mezinárodním měnovém trhu.
Nedílnou součástí padělatelského řemesla bylo umění padělané peníze, „vyprat“. Znamenalo to směnit je buď za peníze pravé, nebo rovnou za zboží. Velmi často se o to starali lidé, kteří často prováděli finanční operace a ideálně hodně cestovali. Nejrůznější kupci jsou dobrým příkladem.
Rozmach penězokazectví a kruté tresty
Ve velkém začalo k padělání peněz docházet v souvislosti s erozí státního aparátu v době husitských válek. Mimochodem, i husité se neúspěšně pokusili o vydávání vlastní měny. V této době také rozhodně neplatilo, že se padělání věnují malé skupinky zločinců, zcela organizovaně se mu věnovali i šlechtici na svých panstvích, nebo města. Známým příkladem je například padělatelská dílna na hradě Kámen. Dokonce i známá penězokazecká dílna objevená v 50. letech 20. století v Koněpruských jeskyních byla velmi pravděpodobně provozována místním šlechtickým rodem Kořenských z Terešova, kteří ve druhé polovině 15. století až zázračně rychle zbohatli.
S tím, jak se penězokazectví stávalo stále větším problémem, zpřísňovaly se i tresty. Již za vlády Přemysla Otakara II. bylo padělání peněz trestáno smrtí a zabavením majetku. Karel IV. je autorem zákoníku Majestas Carolina, který sice nebyl přijat, avšak pro padělatele peněz v něm byl specifikován velmi tvrdý trest v podobě uvaření v oleji. Máme však i záznamy z okolí Evropy, které mluví o vypichování očí, upálení zaživa, čtvrcení, nebo o popravě smýkáním. Je však třeba přiznat, že ne ke všem padělatelům bylo přistupováno stejně. Pokud šlo o šlechtice, panovník se velmi často spokojil pouze se zabavením majetku.
