Článek
Přílet západních letců do Prahy
Při pohledu na dobové záběry z uvedeného dne by z nich jen málokdo vytušil něco špatného. Naše letce vítaly tisíce lidí mávajících československými i britskými vlajkami. Kromě nich bylo možné narazit i na vlajku americkou a v neposlední řadě také sovětskou. Na jednu stranu to bylo logické, na stranu druhou šlo o zlověstnou předzvěst věcí budoucích. A nejen to.
Pokud by se někdo zeptal, proč se naši letci vrátili domů až více než čtvrt roku poté, co druhá světová válka v Evropě skončila, dostalo by se mu vysvětlení, že za to mohou logistické problémy nebo administrativa. To ale není zdaleka celá pravda. Již 3. července informoval maršál Karel Janoušek Prahu o tom, že britské Ministerstvo letectva i britská vláda nemají žádný problém s přesunem československých letců zpět do vlasti a čekají pouze na formální žádost československé vlády a také na souhlas sovětských úřadů.
Důvod, proč se získání obou dokumentů tak protáhlo, byl prostý. Sovětský svaz i prokomunistická část Fierlingerovy vlády chtěly návrat západních letců maximálně oddálit, aby tím byly co nejvíce potlačeny myšlenky na to, že osvobození nepřišlo jen z východu, ale i ze západu. To nejhorší pak mělo teprve přijít.
Příslušníci 310. perutě RAF v dobách, kde ještě věřili, že s koncem války nastanou lepší časy.
Perzekuce příslušníků RAF po roce 1945
Již v době tzv. třetí republiky, která byla formálně demokratickou, avšak pod stále větším vlivem komunistů i Sovětského svazu, započala skrytá perzekuce západních letců. Z 1602 příslušníků RAF jich ve znovuobnovené armádě sloužilo 444. Díky svým zkušenostem tvořili samu páteř nového letectva.
Od počátku byli ale příslušníci západního odboje sledováni příslušníky Obranného zpravodajství, které bylo pod kontrolou komunisty Bedřicha Reicina. Právě on zasahoval do procesů povyšování i přijímání na Vojenskou akademii. A nezůstalo jen u toho.
Již před únorem 1948 se Obranné zpravodajství pokusilo například navléci vykonstruované obvinění z protistátní činnosti na Jana Smudka, bývalého pilota 68. noční stíhací perutě RAF a poté lidoveckého politika. Se svým plánem neuspěli, avšak již samotný pokus o něco podobného byl zřejmě varováním a předzvěstí toho, že pokud se komunisté někdy dostanou k vládě, veteránům ze západu nastanou zlé časy. Řada z nich vzala toto varování vážně a přijala nabídku Velké Británie k získání občanství a k opětovnému přijetí do RAF. Tuto cestu zvolilo asi 300 letců, například jeden z našich nejslavnějších stíhačů Karel Kuttelwascher.
Situace po únoru 1948
Poté přišel 25. únor 1948 a prakticky okamžitě začaly v armádě čistky. Mimo službu byl postaven například generál Karel Janoušek. Někteří tento okamžik neunesli. Podplukovník Václav Martínek, který za války sloužil u 311. bombardovací perutě, spáchal dokonce sebevraždu.
Komunisté byli skutečně důslední. Původně sloužilo u armády 444 bývalých příslušníků RAF. V dubnu 1948 jich bylo 338, v říjnu 1950 již jen 96 a o několik týdnů později pouhých 13. Propouštění z armády bylo však jen prvním krokem. Letci začali být zatýkáni a souzeni za zcela smyšlené delikty. Řada z nich byla ve vazbě držena celé měsíce bez ohledu na to, že to odporovalo i tehdejším zákonům. Mnozí skončili ve vězení, například podplukovník František Fajtl v něm strávil 17 měsíců. Další putovali do pracovních táborů.
Bedřich Reicin se na perzekuci západních vojáků podílel již od konce války.
Jen stěží si lze představit vztek a ponížení, které museli cítit lidé, kteří dobrovolně nasadili život za osvobození republiky od nacismu, když byli nyní zavíráni do stejných cel jako příslušníci SS, nebo gestapa. Většina z nich zažívala fyzický i psychický teror a byli i tací, kteří se již z vězení nevrátili. Týkalo se to například majora Josefa Brykse, příslušníka 242. stíhací perutě. Ten zemřel ve vězení v srpnu 1957 po úmyslném neposkytnutí lékařské péče.
Ti, kteří se dostali na svobodu, mohli potom vykonávat pouze nekvalifikované profese, a i nadále byl jim i jejich rodinám život všemožně ztrpčován. K jejich částečné rehabilitaci došlo v souvislosti s částečným uvolněním poměrů před rokem 1968, skutečné rehabilitace a ocenění svých zásluh se však dočkali až po roce 1989. Není třeba zdůrazňovat, že se toho již nedožili ani zdaleka všichni. Stejně tak potkal stejný osud příslušníky pozemní armády na západě.
Závěr
Seznam zločinů komunistického režimu je velmi dlouhý. Perzekuce příslušníků západního odboje však mezi nimi vyčnívá svojí naprostou absurditou. Všude mimo komunistický blok byli hrdinové druhé světové války oslavováni a byla jim projevována zcela zasloužená úcta. U nás a v dalších zemích pod nadvládou Sovětského svazu byli naopak zavíráni, mučeni a ponižováni.
