Článek
Československo jako ostrov demokracie ve stále temnější Evropě
V Česku je tendence zdůrazňovat, jak byla první republika útočištěm menšin a uprchlíků, k nimž přistupovala na rozdíl od okolních zemí férově. Tato hrdost je z určité části oprávněná. První republika skutečně do jisté míry vítala uprchlíky ze zemí, kde čelili pronásledování. Po první světové válce to byli emigranti z Ruska po bolševické revoluci, ve třicátých letech zase Židé a antifašisté z Německa. Ale dvakrát použité „z určité části“ a „do jisté míry“ dává tušit, že zde byl nějaký háček.
Pokud půjdeme více do hloubky, zjistíme, že skutečnost v porovnání se zjednodušujícími zkratkami tak úplně růžová nebyla. Po nástupu nacistů k moci v roce 1933 docházelo ke stále častějšímu odchodu Židů z Německa. Nejčastějšími destinacemi byly Spojené státy, Velká Británie, Palestina a právě Československo. Je ale třeba si uvědomit, že v té době zuřila na obou stranách Atlantiku velká hospodářská krize a státy se proto přílivu uprchlíků s postupem času začaly stále více bránit. A Československo nebylo výjimkou.
Hospodářská krize se svými reálnými dopady rozdmýchávala nacionalistické nálady. Výsledkem byla stále přísnější imigrační politika. V roce 1935 nabyl platnosti „zákon o pobytu cizinců“. Jeho podstata spočívala v tom, že zamezovala plošnému zaměstnávání cizinců, které podmínila pracovním povolením s platností pouhé dva měsíce. Poté muselo být povolení vždy obnoveno. Od roku 1936 se potom uprchlíci nesměli usazovat v pohraničí.
Zhoršující se situace
Jak bylo naznačeno, s postupujícím časem se situace zhoršovala a uprchlíci z Německa přestali být v Československu vítaní. Důvodů bylo více, ale jedním z nich bylo i arabské povstání v Palestině, které dočasně přerušilo pravidelné přesuny Židů dále na Blízký východ. Problém byl také v tom, že nacistické Německo zavedlo pravidla, podle kterých uprchlík opuštěním Německa přišel o své občanství. Tím pádem se k nám dostávali Židé, kteří neměli formálně německé občanství, a proto nebyli považováni za uprchlíky, nýbrž na „běžné“ imigranty. Bylo to samozřejmě nesmyslné, ale vládě se to „hodilo do krámu“.
V roce 1937 spustila československá vláda plán soustředění německých uprchlíků do malé oblasti na Českomoravské vysočině. Plán se ale dostal na veřejnost a vzbudil velkou nevoli, což vládu donutilo jej zrušit. Naopak začalo být budováno uprchlické středisko v jihomoravských Svatobořicích.
Anšlus Rakouska a definitivní konec
V březnu 1938 začalo obsazování Rakouska německými silami. Československá vláda reagovala uzavřením hranic a jejich obsazením armádou. Do Československa se v tu dobu snažil dostat tisíce lidí, především Židů, kteří prchali před zcela reálnou perzekucí. Československá armáda a další ozbrojené složky uprchlíky pokoušející se překročit naší hranici aktivně vyhledávaly a Židy potom vracely do již obsazeného Rakouska.
Je třeba říct, že stejně se chovala naprostá většina zemí té doby a není účelem ukazovat na vládu tehdejší vládu jako na napomáhající nacistům. Přesto se jedná o kapitolu naší historie, o které je na místě blížeji přemýšlet.
