Článek
Válka v Číně
V Číně se od roku 1937 odehrávala krvavá a vleklá válka proti japonské okupaci, která je z dnešního historického pohledu plně integrována do druhé světové války a bylo tomu tak již v průběhu konfliktu. Na většině propagandistických posterů z doby války je ne náhodou čínská vlajka zobrazována jako jedna z největších, spolu s americkou, britskou a sovětskou.
Čínská role v boji proti Japonsku je občas dehonestována s tím, že nesmírně početná, ale zoufale vyzbrojená (či spíše nevyzbrojená) čínská armáda, v níž více vojáků umíralo hlady než v boji s Japonci, se na jejich porážce podílela spíše marginálně. To je ale dosti zjednodušující, je třeba vzít v potaz, že čínské bojiště vázalo ohromné množství japonských sil, které nemohly být nasazeny jinde. Stejně tak je nutné zmínit, že válka v Číně byla z japonské strany vedena s těžko představitelnou brutalitou a krutostí. Události jako známý Nankingský masakr si v ničem nezadaly s nejhorším nacistickým běsněním v Evropě.
I války v Číně se účastnili lidé z celého světa a pro nás je zajímavé, že mezi nimi nechyběli ani Češi. O Františku Kriegelovi, který se později proslavil tím, že v roce 1968 odmítl jako jediný podepsat tzv. Moskevský protokol, jsme již psali. Kriegel ale nebyl jediným.
Zahraniční lékaři v Číně
Část zahraničních lékařů působících v Číně během druhé světové války měla v zemi již dříve vybudované pozice, převážně díky předchozím misijním aktivitám. Mnozí byli součástí amerických nebo evropských misionářských organizací, které od 19. století zakládaly v Číně nemocnice, kliniky a lékařské školy. Po vypuknutí války se však jejich práce dramaticky změnila – z běžné zdravotní péče se stala urgentní a často improvizovaná léčba raněných civilistů i vojáků.
Významnou roli sehrály i organizace jako Mezinárodní červený kříž nebo China Aid Council, které do Číny vysílaly nejen lékaře, ale i sestry a technický personál. Právě přes Mezinárodní červený kříž se do Číny dostala i zajímavá skupina lékařů: frontoví lékaři, kteří sloužili ve španělských interbrigádách za občanské války. Mezi nimi byli i Češi. Kromě zmíněného Františka Kriegela jsou známá další dvě jména. Šlo o o Bedřicha Eduarda Kische, což byl bratr známého „zuřivého reportéra“ Egona Ervína Kische a potom také o jistého Fritze Jensena z Prahy. Je však pravděpodobné, že československých lékařů bylo v Číně vícero.
Zdravotníci se často dostávali do kontaktu s japonskými válečnými zločiny, včetně použití chemických zbraní či masakrů civilistů, jindy je ale Číňané naopak drželi od fronty co nejdále, aby nemohli reportovat o tom, co viděli, tedy naprosto zoufalou situaci čínské armády. Navzdory tomu mnozí z nich zůstali v zemi až do konce války a přispěli k vytvoření základů moderního čínského zdravotnictví. František Kriegel byl v druhá fázi války převelen do Barmy, kde si vysloužil obdiv amerických vojáků, u nichž působil.
Další osud Františka Kriegela je obecně známý, ale co ostatní? Bedřich Eduard Kisch emigroval po roce 1968 do NSR, kde také zemřel. A Fritz Jensen? Ten se do Číny vrátil a začal zde působit, mimo jiné i jako reportér. V této funkci se zúčastnil mírových jednání při válkách v Koreji i ve Vietnamu (v době, kdy se týkala francouzských vojsk). V roce 1955 zahynul v letadle, na které byl podle všeho spáchán útok. Důvod byl ten, že jím měl původně cestovat i premiér Čou En-laj. Ten si však ze stále nevyjasněných důvodů změnil těsně před nástupem letadlo…
Působení českých lékařů na čínském bojišti je stále nezmapovanou kapitolou našich dějin. Zaslouží si jistě podrobnější pohled.
