Článek
Pracovní tábor Hradištko
V období nacistické okupace českých zemí vznikla na území Protektorátu Čechy a Morava řada různých internačních zařízení. Řada z nich zůstává dnes na samotném okraji historického povědomí a mimo zájem většiny veřejnosti. Mezi nejpočetnější typy takových internačních zařízení patřily tzv. pracovně-výchovné tábory. Jejich hlavním úkolem byla „náprava“ osob obviněných z porušování pracovní morálky. A jedním z nich byl právě tábor Hradištko.
Tábor Hradištko, oficiálním jménem „Arbeitserziehungslager Hradischko“, byl zřízen ve třetím čtvrtletí roku 1942 v souvislosti s výstavbou nového výcvikového prostoru SS u Benešova. Ve své původní podobě fungoval do listopadu 1943. Poté byli pracovníci přesunuti do nedalekých Břežan a areál Hradištko byl přeměněn v pobočku koncentračního tábora Flossenbürg.
Během následujících čtrnácti měsíců jím potom prošlo více než 4 500 osob, u nichž němečtí okupanti cítili potřebu „převychovat je“. Důvod byl prostý: odmítali plnit to, co po nich okupanti požadovali. Ve velké většině šlo o mladé muže z ročníků nuceně nasazených v Německu (tj. 1918-1924), ale i o ty, kteří neplnili pracovní povinnosti doma v protektorátu. Ti první se rekrutovali často z těch, kteří se pokusili z nuceného nasazení uprchnout.
V protektorátu byly zřízeny kromě Hradištka také pracovně-výchovné tábory Planá nad Lužnicí, Mirošov, Moravská Ostrava-Vítkovice a Moravská Ostrava-Kunčice. Realizace se potom již naštěstí nedočkaly tábory Běchovice a Terezín u Čejče. Do systému pracovně-výchovných táborů patřily ještě tzv. cikánské tábory Lety či Hodonín u Kunštátu a internační tábor Svatobořice.
Život v táboře Hradištko
Ačkoliv se v případě Hradištka samozřejmě nejednalo o vyhlazovací tábor, i tak šlo o nacistické trestné zařízení. V táboře tak vládly velmi přísné podmínky. Nově příchozí byli vždy ostříháni dohola a následně oblečeni do vyřazených uniforem československé armády. Po celou dobu jejich pobytu (typicky šlo o 2-12 týdnů) fungovali doslova v jakémsi vojensko-vězeňském režimu.
Trestanci byli nasazováni na fyzicky náročné práce, často bez adekvátní výživy, ošacení či zdravotní péče. Zvláště v zimních měsících byly podmínky velmi tvrdé. Tresty za porušování kázeňského či pracovního režimu pak zahrnovaly i fyzické násilí. Tábor spravoval český personál a hlídali jej příslušníci české policie nebo četnictva. To vše bylo ale pod dohledem příslušníků Gestapa. Velitelem tábora byl potom SS-Hauptscharführer Bruno Henning, který proslul svojí brutalitou. Navenek byl tábor samozřejmě prezentován úplně jinak, než jak ve skutečnosti fungoval. Podle dobové propagandy pracovali v táboře příživníci odmítající pracovat v obecném smyslu (ti byli v táboře také, ale šlo o menšinu osazenstva) a navíc vše probíhalo podle regulí, se slušným chováním k vězňům a samozřejmě jim bylo poskytováno vše potřebné. Realita ale byla jiná.
Pracovně-výchovné tábory jsou a budou ve stínu obřích koncentračních táborů a celé nacistické mašinérie holocaustu. Přesto je ale povědomí o nich nedílnou součástí správné představy o životě pod německou okupací.
Zdroje informací: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2025/02/PD_04_2024_Zouzal.pdf
