Článek
Předehra ke katastrofě
Psal se 10. listopad roku 1868 a trať mezi Prahou a Plzní, kterou provozovala společnost c. k. privátní České západní dráhy fungovala již šestým rokem. Tentokrát měla ale zažít svoji nejhorší chvilku. Ve čtyři hodiny ráno vyjel z Plzně směrem ku Praze osobní vlak označený jako č. 2. V jeho posledních čtyřech vagonech ale necestovali běžní pasažéři, byly totiž plné vojáků pěšího pluku „knížete Michala“. Ten nesl číslo 26 a složený byl především ze Slováků a Maďarů. V Plzni bylo 235 vojáků pluku na dovolené a nyní se vraceli za svými dalšími úkoly. Jejich vagony byly nicméně k osobnímu vlaku č. 2 připojeny neplánovaně, původně měli vojáci vyrazit již o den dříve speciálním nákladním vlakem.
Srážka u Cerhenic
Počasí bylo toho dne typicky listopadové, či spíše ještě horší. Byla zima, foukal silný vítr, z oblohy padal sníh a všude ležela hustá mlha. I kvůli tomu vlak postupně nabíral stále větší a větší zpoždění. Aniž to v tu chvíli někdo tušil, ortel nad mnoha cestujícími z vlaku byl vynesen nedaleko zastávky Cerhovice.
Tam totiž na koleje napadalo tolik sněhu, že vlak nemohl projet. Lokomotiva nebyla vybavena radlicí na odhrnování sněhu a muselo se tedy čekat. Jenomže z Plzně do Prahy vyrazil nějaký čas po tom osobní i jeden nákladní vlak plný uhlí a oleje. Náklad byl na úctyhodných 18 vozech.
Pomník obětem železničního neštěstí z roku 1868.
Strojvůdce nákladní vlaku se jmenoval Bartík. I on se musel potýkat se značně nepříznivým počasím. Přesto jeho vlak č. 12 pomalu doháněl osobní vlak č. 2. Tehdejší způsob komunikace na tratích musel samozřejmě spoléhat čistě na návěstidla. Stojící osobní vlak vedl k tomu, že ve stanici Zbiroh přenastavila obsluha návěstidlo do polohy „Stůj“ tak jak měla. Strojvůdce Bartík ale toto návěstidlo minul. Dnes už asi nezjistíme, zda to bylo kvůli mlze nebo z jiného důvodu.
Podstatné je, že v čase 5:30 narazil Bartíkův nákladní vlak do stojícího osobního vlaku. Bylo to v plné rychlosti, znásobené navíc tím, že nákladní vlak sjížděl poměrně prudké klesání. Všechny čtyři vojenské vagony byly doslova smeteny z trati. Nákladní vlak vykolejil kompletně.
Na místě zemřelo 22 lidí a 13 dalších podlehlo svým zraněním později. Šlo v naprosté většině o vojáky. Dalších téměř 50 lidí utrpělo různě vážná zranění. Strojvedoucí Bartík přežil jako zázrakem bez zranění. První pomoc začali zraněným poskytovat další cestující i lidé z okolí a z Prahy vyrazil speciální vlak s pomocí.
Toto železniční neštěstí bylo nejtragičtějším v dosavadní historii železnice na našem území a tento pochybný titul mu náležel až do roku 1943. S nehodou se pak pojí dvě další zajímavosti. Veškeré náklady na pohřby nebo léčení zraněným platilo ředitelství České západní dráhy. A když pak při hromadném pohřbu vyrazilo procesí s rakvemi, v jeho čele šel s křížem strojvedoucí Bartík.
