Článek
Kdo byly Svatobořické děti?
Po úspěšné operaci s cílem odstranit zastupujícího říšského protektora se v protektorátu rozpoutalo peklo. Nacisté se začali mstít a téměř 500 lidí bylo popraveno, dalších více než 2000 bylo odvlečeno do koncentračních táborů.
Mezi obětmi byli také ti, kteří se nějakým způsobem podíleli na pomoci parašutistům. Ti byli v Mauthausenu popraveni ve třech vlnách mezi říjnem 1942 a únorem 1943. Stateční odbojáři měli ale v mnoha případech také děti. Nacisté proto řešili otázku, jak s nimi naložit.
Ve hře samozřejmě byla i jejich likvidace, tak, jak tomu bylo u dětí lidických. V tomto případě ale vše dopadlo naštěstí jinak. Ačkoliv tragika tohoto příběhu je i tak velmi tíživá. Po popravených odbojářích zbylo celkem 46 dětí ve věku 2-16 let. Nacisté je odmítli předat příbuzným, kteří se o ně chtěli postarat. Namísto toho je koncentrovali do jedné skupiny.
Fakt, že je nacisté nepopravili hned, ani v nejmenším neznamená, že by se k nim snad chtěli chovat jakkoliv jemně. V plánu byla jejich likvidace, ale až poté, co Německo vyhraje válku. Tyto děti byly soustředěny nejprve v zámku Jenerálka nedaleko Divoké Šárky. Tam děti strávily období od přelomu let 1942 a 1943 až do dubna 1944. V tu dobu totiž byly přesunuty do internačního tábora Svatobořice na jižní Moravě. A právě podle něj se těmto dětem dodnes říká.
Život pod dohledem
Nacisté nehodlali děti nikdy propustit, neboť si dobře uvědomovali, že by se z nich stali v dospělosti ti nejhorší nepřátelé. V době pobytu v táboře nicméně děti o osudu svých rodičů ještě nevěděly. To, že byli popraveni, se dozvěděly až po válce. Pojďme ale nyní k tomu, jaký život v táboře děti vedly.
V první řadě jim bylo zakázáno používat příjmení. Rodinná jména hrdinů, kteří proti okupantům vystoupili, měla být zapomenuta. V zámečku Jenerálka byly děti pod přísnou kontrolou, ale starat se musely víceméně samy o sebe. Starší děti dostaly na starost ty menší. Ze strany německých „vychovatelek“ s nimi bylo zacházeno poměrně tvrdě a necitelně. Němky měly nicméně k ruce české pomocnice, které se k dětem chovaly o poznání lépe.
Do Svatobořic se dětská skupina přesunula 13. dubna 1944. Podmínky se pro děti ještě zhoršily. Všechny žily v ubikaci, v bývalé táborové infekční nemocnici, která získala označení Kinderheim.
„Kinderheim“ ve svatobořickém táboře.
Děti naštěstí ale našly zastání u místních lidí, kteří např. pořádali tajné sbírky potravin a dalšího vybavení. Také jejich čeští opatrovníci se jim snažili život v rámci možností usnadnit a zpříjemnit a platilo to i o dospělých, kteří byli ve Svatobořicích také internováno.
Opatrovníky dětí byli profesor Zdeněk Louda, který měl na starost chlapce, a profesorka Míla Marková, která se starala o dívky. Ti také začali děti tajně vzdělávat. Posléze byla ze strany německých úřadů povolena výuka češtiny, němčiny a matematiky.
Konec války
Paradoxně nejnebezpečnějším obdobím byl pro děti konec války. V její poslední fázi reálně hrozilo, že budou podle původního plánu zavražděny. Děti byly přesouvány, nejprve do Kyjova a poté do Plané nad Lužnicí. Tam je místní obyvatelé ukryli právě pro případ, že by se Němci rozhodli vykonat svůj plán.
Po osvobození dorazily děti do Prahy 12. května 1945 a teprve tehdy se dozvěděly, že jejich rodiče již nežijí. Celá jejich anabáze, strádání i zjištění, že přišly o rodiče z důvodů, které mnohé z nich ještě ani nemohly chápat, děti samozřejmě poznamenalo. Podle slov mnohých z nich bylo ale nejhorší něco jiného: komunistický režim chtěl po roce 1948 dehonestovat západní odboj včetně parašutistů a také těch, kteří jim pomáhali. Svatobořické děti tak nemohly vyrůstat s pocitem, že je jejich rodičům za jejich oběť někdo vděčný. Naopak, jejich nejvyšší oběť byla zlehčována nebo zamlčována. Bohužel, ani dnes není smutný příběh Svatobořických dětí obecně příliš známý.
