Článek
Příbram a těžba rud
V oblasti Příbramska hledali stříbro již staří Keltové. Ve velkém se potom hornická činnost v této oblasti začala provozovat ve 13. a 14. století a zmínky o hornictví na Příbramsku najdeme i ve známé kronice Václava Hájka z Libočan. Právě v této knize je také zmíněno slavné proroctví kněžny Libuše, která údajně předpověděla existenci stříbrných rudných žil v Březových horách, které jsou dnes součástí Příbrami.
O kronice Václava Hájka z Libočan je nicméně dobře známo, že je plná jeho vlastních výmyslů a fabulací. Do této kategorie nejspíš patří i část o Libušině proroctví, o kterém předtím asi nikdo neslyšel. To ale není příliš podstatné. Mnohem důležitější je fakt, že se u Příbrami stříbro skutečně těžilo a Příbram se stala stejným hornickým centrem jako Kutná Hora či Jáchymov. V 19. století pak již produkovala Příbram téměř 80 procent veškerého stříbra v Rakousku – Uhersku. Ale právě do této doby spadá také největší důlní neštěstí, které se u nás kdy událo.
Příbramské doly v druhé polovině 19. století
Po roce 1850 byly příbramské doly skutečným pojmem. Pracovali zde ti nejvýznamnější inženýři a do dolů každý den fáraly stovky mužů z Příbrami i širokého okolí. V roce 1875 se horníkům pracujícím v dole Vojtěch podařilo jako prvním na světě dostat se dolováním do hloubky jednoho kilometru pod zemí. I díky tomu bylo možné těžbu rozšířit a příbramské doly se staraly prakticky o kompletní produkci stříbra v Rakousko – Uherské monarchii.
Pro náš tragický příběh je důležitý také rok 1822. V tomto roce byl totiž otevřen Mariánský důl, hned vedle dolu Vojtěch. V roce 1892 již měl hloubku 1126 metrů. S okolními doly byl propojen chodbami v několika patrech. Mariánský důl i jeho sousedé patřili ve své době k nejmodernějším v Evropě a jezdili se na něj dívat ti největší důlní experti. Na konci 19. století to ovšem automaticky neznamenalo také dobrou úroveň zabezpečení. V úterý 31.května 1892 to měla Příbram poznat na vlastní kůži.
Katastrofa se stovkami mrtvých
V osudný den končila ranní směna v Mariánském dole čtyřem horníkům. Ti čekali na tehdejší primitivní výtah a připravovali se na cestu na povrch, která z hloubky přes 950 metrů trvala asi půl hodiny. Protože v malých stoupacích strojích neměli mnoho prostoru, před nástupem si vždy upravovali svůj kahan tak, aby jim po cestě nezhasl. To často zahrnovalo i výměnu vyhořelého knotu za nový. To byl případ i jednoho ze čtyř zmíněných horníků.
Jeho starý knot ještě doutnal, když jej chtěl jako vždy odhodit bezpečně na zem. Knot ale nešťastnou náhodou propadl mezerou do prostoru asi o deset metrů níže, kde se nacházely odřezky pocházející z takzvané výdřevy a možná i nějaká starší lana.
Horníci si potenciální riziko uvědomovali a sklípek, kam knot propadl, raději nějakou dobu pozorovali. Nic se však nedělo, a proto posléze nastoupili do výtahu a vyrazili k povrchu, kam se dostali ve 12.10 hodin. Nyní přišel čas pro odpolední směnu, její členové se blížili k 29. patru okolo 13.30 hodin. Když se tam skutečně dostali, uviděli, že v něm vypukl velký požár. Okamžitě proto vyrazili zpět na povrch a podali zprávu o požáru.
V tu dobu však již oheň zuřil naplno a šířil se do dalších a dalších chodeb. Ještě před ním přinášely zkázu jedovaté plyny vznikající při hoření a dusivý kouř. V různých chodbách dolu byli v tu dobu přitom stovky dalších horníků. Zpráva o požáru se začala šířit, bohužel ne tak rychle jako samotný oheň.
Vzpomínka na oběti katastrofy, Březové hory
Tam kam varování dorazilo dříve než požár, navíc horníci často považovali zprávy za přehnané a předpokládali, že jde jen o malý lokální problém. Oheň a kouř však v podzemí rozséval naprostou zkázu a když si horníci uvědomili, jak vážná situace to je, bylo již pozdě. Celkem zahynulo 319 horníků. Byli mezi nimi i ti, kteří se do dolu dobrovolně vrátili, aby se pokusili zachránit své kamarády. Na konci 19. století byl navíc jediným ochranným prostředkem šátek uvázaný kolem úst a namočený do octa. Horníci pokoušející se o záchranu svých kolegů dostávali také rum, o kterém se tradovalo, že neutralizuje oxid uhelnatý.
Rozsah katastrofy a hledání viníků
Pro Příbram a okolí se jednalo o naprostou apokalypsu. Během jediného dne přišlo o otce celkem 900 dětí v regionu a mrtví byli pohřbíváni do několika hromadných hrobů na různých hřbitovech v celém okolí. Poslední těla byla potom v dole nalézána ještě koncem září.
Zpráva o katastrofě oběhla celý svět a peníze na pomoc rodinám obětí proudily z mnoha zemí Evropy i ze Spojených Států. Osobně přispěl císař František Josef I. nebo tehdejší poslanec Vídeňského parlamentu Tomáš Garrigue Masaryk.
Vynášení mrtvých z podzemí
Soud, který probíhal v následujících měsících, odsoudil čtyři horníky, kterým spadl knot do sklípku. Je však třeba upozornit na to, že odborné posudky, které byly v průběhu líčení vypracovány odborníky, uváděly, že pád knotu nelze jednoznačně označit jako příčinu požáru. Stejně tak upozorňovaly i na to, že dotyční horníci dle tehdejších pravidel žádné své povinnosti neporušili a navíc se ke spadenému knotu sami přiznali.
„Ač všeobecně vzato, při dřevení pokrytém vlhkým kamenným prachem myslelo by se, že na něm doutnající předmět vyhasne. Dále je nepochopitelné povstání a rozšíření ohně v tak krátké době zvláště, když je známo, že v tu dobu byla na povrchu vysoká teplota, a proto tah vzduchu byl velmi slabý, a když prostor, ve kterém se oheň rozhořel, byl naproti jámě uzavřen… Není zde vědomého neb nevědomého původce neštěstí, není tu žádného viníka, ale velmi mnoho politováníhodných okolností!“ pravil odborný posudek.
Horníci však přesto od soudu odešli s tresty od tří měsíců do tří let. I po propuštění pak trpěli silnými depresemi a výčitkami svědomí za katastrofu, kterou měli (možná) na svědomí.
Závěr
Požár v příbramském mariánském dole patří k největším důlním neštěstím v evropském či celosvětovém měřítku. Práce v dole byly poměrně rychle obnoveny, ale díky klesající ceně stříbra skončila těžba hned po První světové válce. V padesátých letech 20. století se zde začalo těžit znovu a práce pokračovaly do roku 1978, kdy se na Příbramsku definitivně skončilo s dolováním rud.
