Článek
Kdo nebo co je vlastně upír?
Pod pojmem upír si dnes představujeme především elegantní postavu, která v sobě ukrývá děsivé tajemství spočívající v jeho touze po krvi, a samozřejmě fakt, že se jedná o postavu nadpřirozenou. Pokud má upír dostatek lidské krve, je za normálních okolností nesmrtelný, avšak lze jej zničit prostřednictvím různých specifických zbraní a kroků.
Jedná se však o představu, která je spíše produktem romantismu 19. století, především pak ona elegantní podoba upíra. V historii, která v Evropě sahá až hluboko do předkřesťanských dob a mimo Evropu se vyvíjela sice paralelně, ale odlišně, měl upír většinou jinou podobu. Někdy byl podobný dnešním zombies, dokonce šlo o bytosti hluché a slepé. Staří Slované jim zase dali podobu postav se zmijím jazykem, jindy upíry charakterizovalo husté srostlé obočí, čímž se vzhledem blížili vlkodlakům.
Speciální kapitolu představují upírky, které se zase vyznačovaly až přehnaným zdůrazněním své sexuality. Důležité ale je jejich postavení ve společnosti. Dnes jsou upíři věcí zábavního průmyslu a film i literatura jsou jich plné. Nikdo soudný ale na upíry asi nevěří. V minulosti tomu bylo jinak, pro naše předky byl upír zcela reálnou bytostí, která se mohla kdykoliv zjevit a páchat ty nejhorší hrůzy na společnosti, v němž žil, i na něm samotném.
I v Čechách máme celu řadu nálezů hrobů, které svědčí o tom, že v nich byl pohřben někdo, kdo byl považován za upíra. Jmenovat můžeme například Žďár nad Sázavou, Vraclav u Vysokého Mýta, Levín na Litoměřicku, v Čelákovicích a na mnoha dalších místech. Také staré kroniky často popisují řádění upírů. Ve vsi Blov u Kadaně údajně řádil ve 14. století po své smrti jistý pastýř Myslata. Za upírku byla považována Eleonora Amálie z Lobkovic žijící na začátku 18. století v Českém Krumlově apod.
Kde se vzali upíři
Logická otázka zní, kde se vlastně upíři vzali? Proč si lidé někoho takového vytvořili a jak potom společnost určovala, kdo je upírem. Stejně jako jiné mýty, i upíři vznikli z různých kulturních, společenských a psychologických potřeb člověka. Šlo o pokusy „logicky“ vysvětlit v té době jinak nepochopitelné jevy, nemoci apod. Upíři byli samozřejmě také ztělesněním přirozených lidských strachů.
Dnes jsou upíři nedílnou součástí populární kultury. Jejich nejznámějším představitelem je samozřejmě Dracula
K označení člověka za upíra stačily právě některé neobvyklé nemoci. Šlo třeba o tzv. porfyrii. Jedná se o určitou metabolickou poruchou krve, projevující se navenek zvýšenou citlivostí na světlo, obnažením dásní a také vznikem krevních sraženin. Na přímém slunci se člověku dokonce mohou tvořit puchýře. A právě s touto nemocí je pravděpodobně spojena i legenda o česneku jako zbrani proti upírům. Česnek totiž obsahuje látky, které příznaky porfyrie zhoršují.
Zapomínat nesmíme ani na Renfieldův syndrom, tedy skutečnou touhu po krvi. Tato porucha se mezi lidmi vzácně vyskytuje a její nositelé mají potřebu již od dětství sát vlastní krev z různých ran a škrábanců apod. Lidé trpící těmito chorobami měli obrovský problém, protože mohli být kdykoliv označeni za upíry a potom je společnost pronásledovala a často samozřejmě také nemilosrdně likvidovala.
Jak se zbavit upíra
Údajného upíra ale nestačilo pouze zabít, bylo třeba jej určitým způsobem pohřbít, aby nemohl po smrti škodit. A právě proto máme nyní možnost poznat „upíří“ hroby. Jednalo se o oddělení hlavy od těla, o probodnutí srdce dřevěným kůlem, pohřbívání břichem dolů, plnění úst kameny apod. Mrtví byli také často v rakvi svázáni, aby nemohli vystoupit na povrch.
Toto vše se netýkalo jen živých a dopadených upírů, ale i mrtvých, jejichž těla byla exhumována a vykazovala známky vampyrismu. Konkrétně šlo o podezřele nízké stádium rozkladu. Zajímavé je, že problém s posuzováním stupně rozkladu těla přetrvává dodnes. V dnešní době nejde ani tak o upíry, ale především o „zázračné“ objevy těl především církevních osobností, které nebyly dostatečně rozloženy. Stejně jako v minulosti je ale otázka, jak má vlastně takové tělo vypadat.
Je nesmírně zajímavé, že o podobě „typického“ těla po určité době uložení v hrobě toho vlastně příliš nevíme. Ani dnes se z logických důvodů běžně neprovádějí hromadné exhumace po roce, dvou apod. Těla jsou přitom vždy vystavena jiným podmínkám a rozklad těla není vždy stejný. Pro obvinění z vampyrismu ale stav těla mnohdy bohatě stačil. Tělo muselo být potom „upraveno“ stejně jako je popsáno výše.
Upíři zkrátka byli nedílnou součástí světa našich předků. Pro ně byli upíři stejně skuteční jako jejich sousedé.
