Článek
Prezidentská volba roku 1938
Dalo by se říct, že až do roku 1938 měl Emil Hácha šťastný život. Narodil se v roce 1872 a v roce 1895 získal doktorát v oboru práva. Do první světové války pracoval jako úředník Nejvyššího správního soudu ve Vídni i jako jeho rada. Po vzniku Československa se stal v roce 1925 prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu v Praze. Kromě skvělé kariéry právníka se věnoval také literatuře. Byl odborníkem na literaturu anglickou a mimo jiné přeložil slavný román Tři muži ve člunu. Působil také jako člen legislativní rady vlády.
S příchodem roku 1938 se ale začal jeho život obracet k horšímu. V únoru ovdověl a musel se vyrovnávat i s rozvodem své dcery. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Hácha prezidentem
Po mnichovské krizi, při níž ztratilo Československo podstatnou část svého území, abdikoval dne 5. října prezident Edvard Beneš. Okleštěná země začala v atmosféře všeobecného zmaru a zoufalství hledat nového prezidenta. Vzhledem k okolnostem neprobíhala žádná volební kampaň a strany nestavěly své kandidáty. Naopak, hledala se osobnost, která neměla nic společného s politikou, byla přísně nestranná, současně má vysoký morální kredit a zkušenosti s řízením velké instituce.
Všechny tyto podmínky splňoval právě Emil Hácha. Když se o tom, že byl vybrán dozvěděl, jeho první reakcí bylo omítnutí. Vzhledem k okolnostem se není čemu divit. Byl na něj ale vyvíjen silný tlak, aby kandidaturu přijal, neboť země potřebovala prezidenta, který by se alespoň pokusil uklidnit situaci. Hácha svoji situaci komentoval následovně:
„Víte, co se na mě chystá? Chtějí, abych byl správcem konkursní podstaty, budou prý mě navrhovat za prezidenta republiky.“
Samotná prezidentská volba proběhla dne 30.listopadu 1938 a Emil Hácha byl slavnostně vyhlášen vítězem této symbolické volby. Ke zvolení mu gratuloval i Edvard Beneš. Je třeba říct, že přijetí prezidentské funkce v této pohnuté době byla bez jakékoliv nadsázky z jeho strany obrovská osobní oběť. V Háchovi zvítězila jeho zodpovědnost a pocit povinnosti tuto oběť pro republiku přinést.
Na jaře roku 1939 se situace nadále zhoršovala a 14. března odjel na osudnou cestu do Berlína. Na nádraží byl sice přivítán se všemi poctami jako prezident suverénní země, když ho ale v jednu hodinu ráno Hitler přijal, začal na něj okamžitě křičet a následně mu oznámil, že ráno začnou německá vojska s obsazováním zbytku českých zemí. Slovensko ve stejnou dobu vyhlásilo odtržení a vznik Slovenského štátu. Hácha dostal na výběr mezi podpisem souhlasu s okupací a tím, že německé letectvo začne okamžitě bombardovat Prahu.
Emil Hácha v roce 1944, kdy byl již jeho zdravotní stav velmi špatný.
Emil Hácha se nejprve zhroutil, ale posléze dokument podepsal, aby zabránil zbytečnému krveprolití. Je třeba zdůraznit, že i v této situaci udělal jednu velmi statečnou věc. Hitler po něm požadoval, by se podepsal dvakrát, jednou za sebe jako za prezidenta a jednou za celou vládu. Hácha však dokázal Hitlerovi odporovat a podepsal se pouze za sebe. Tím vědomě uvalil celou tíhu viny jen na sebe.
Když z Berlína odjížděl, již jen jako státní prezident paskvilu protektorát, správně pronesl „Za to, co jsem učinil, mě jednou národ nazve zrádcem“. I v této chvíli mohl z funkce vycouvat, opět ale zvítězil jeho smysl pro povinnost. Hácha dobře věděl, že se pouští do hry, kterou nemůže vyhrát a která ho dříve či později zničí. Nechtěl ale funkci předat skutečnému kolaborantovi a byl rozhodnut pokusit se alespoň částečně manévrovat tak, aby utrpení národa snížil.
Hácha v protektorátu
V prvních měsících a letech se mu to do jisté míry dařilo. Výměnou za ponížený dopis a přání Hitlerovi k narozeninám, dosáhl například propuštění řady studentů zatčených po 17. listopadu 1939. Emil Hácha dobře věděl, že se vzdává jakékoliv osobní cti, životy Čechů mu byly ale přednější. Jako hluboce věřící člověk chápal svoji situaci tak, že bude sice považován za zrádce, finální soud nad ním bude ale vynášet Bůh, který bude vědět, proč to všechno dělal. Extrémní tlak si ale vybíral svoji daň a v kombinaci s jeho vysokým věkem přestával být schopen úřad vykonávat. S příchodem Reinharda Heydricha navíc ztratil jakoukoliv možnost cokoliv reálně vyjednat a stal se už jen opravdovou loutkou. V tu dobu ale už Emil Hácha jen stěží vnímal svět kolem sebe, objevovaly se u něj epizody zmatenosti, ztráta paměti apod. V úřadu sice normálně zůstával, ale šlo již jen o divadlo bez jakéhokoliv smyslu.
Když byl v květnu roku 1945 zatčen, nebyl schopen chodit ani se podepsat. Velmi pravděpodobně si vůbec neuvědomoval, kde je a jaká je jeho situace. Současně je ale možné říct, že kdyby si to uvědomoval, přijal by svůj osud. S osobní obětí ve prospěch národa počítal od samého začátku.
Emil Hácha zemřel ve věznici na Pankráci 27. června. Až do sametové revoluce nesměl mít na hrobě své jméno. Dnes začíná být jeho role chápána jinak a historici v něm začínají vidět člověka, který položil osobní oběť pro záchranu své země.
