Článek
Zpoždění českých zemí
I když lze počátky novinařiny vysledovat až do 16. století, oficiálně jsou za první tištěné noviny na světě považovány listy „Relation aller Fürnemmen und gedenckwürdigen Historien“, které vydával ve Štrasburku jistý Johann Carolus, bylo to v roce 1605. První deník se potom objevil v roce 1650 v Lipsku.
České země byly natolik zasažené třicetiletou válkou, že tehdejší ekonomická, demografická a společenská realita nástup novin značně zkomplikovala. V roce 1657 sice získala Ludmila Sedlčanská, vdova po pražském tiskaři Danielu Sedlčanském, od císaře Leopolda I. povolení k vydávání novin, tzv. novalií. Podle všeho se však k tomuto kroku nikdy neodhodlala.
Její dcera, taktéž Ludmila Sedlčanská, už ale tento byznys rozjela a v roce 1664 začala noviny vydávat. Byly to nicméně noviny německé. Na ty první české si ale museli Češi počkat až do roku 1719.
Pražské poštovské noviny
Na počátku všeho stála osobnost Karla Františka Rosenmüllera. Jednalo se o člověka zcestovalého, vzdělaného a také se silným vlasteneckým cítěním. Na svých cestách po Evropě se seznámil s konceptem novin a rozhodl se jej přenést do českého prostředí, mimo jiné i proto, aby byl pozvednut upadající český jazyk.
Česká dvorská kancelář ve Vídni udělila Rosenmüllerovi povolení k vydávání tiskovin v češtině a zrodily se Pražské poštovské noviny. První číslo vyšlo 4. února v nákladu několika stovek výtisků. Noviny vycházely dvakrát týdně. Nešlo o náhodu, v této frekvenci se totiž rozjížděly do okolí poštovní dostavníky.
Noviny stály šest krejcarů, celoroční předplatné potom vyšlo na osm zlatek. I předplatitelé si je museli vyzvedávat na poštovních úřadech a vždy, když byl očekáván dostavník, lidé se před úřadem shromažďovali a čekali na své noviny. To svědčí o tom, jaký úspěch noviny měly. Tomu odpovídá i fakt, že vycházely až do roku 1772, tedy plných 53 let.
A obsah? Ten byl různorodý, od článků přepsaných ze zahraničních novin, přes novinky z císařského dvora až po nezbytnou krimi rubriku nebo informace o trzích a dalších významných akcích. Zajímavostí je, že s novinami byla dodávána i jakási příručka, která na 12 stránkách vysvětlovala politickou realitu tehdejší doby, šlo tedy o jakýsi návod a pomůcku pro čtení novin.
Konec poštovských novin
Po smrti původního vydavatele převzal podnikání jeho syn a po jeho smrti synova manželka. Pomalu ale jistě začaly noviny upadat a když se někteří redaktoři ve svém vlasteneckém nadšení rozhodli nahrazovat všechna cizí slova českými (jimi samými vymyšlenými), noviny se staly prakticky nečitelnými a zbyli pouzí čtyři předplatitelé. Další české noviny potom začaly vycházet až o dekádu později zásluhou Václava Matěje Krameria.
Zdroje informací:
