Článek
Odvážný plán
Psal se rok 1968 a parta turnovských nadšenců do lezení vyrazila na svůj oblíbený Skalák, tedy Hruboskalské skalní město. To je ta oblast, kterou známe z filmu „Jak dostat tatínka do polepšovny“. A tenhle film nezmiňujeme náhodou. Několikrát v něm byla totiž zmíněna horolezecká výprava na Annapurnu, jednu z himalájských osmitisícovek. Právě tam se zmínění turnovští lezci rozhodli vyrazit. Důvod byl prostý, jak řekl jeden z nich:
„Taková léta už lezeme, chlapi, a pořád nám to jde. Ale stárneme, hoši, stárneme! Je nejvyšší čas, abychom se dostali do Himálaje. Dokud není pro nás pozdě. Pojďte, zorganizujeme expedici.“
„Staří chlapi ze Skaláku“, jak jim už začínala mladší generace říkat, věděli, že pokud se chtějí někdy dostat do Himálaje, musí to být teď. Věk zastavit nelze a oni věděli, že to nepůjde donekonečna. Navíc už se zase mohlo volně cestovat. Bylo tedy ujednáno, zorganizuje se expedice.
Problémy a jejich řešení
V dnešní době je ono rozhodnutí tím největším problémem. Pak už stačí mít fyzičku a dostatek peněz a můžete se pustit do realizace expedice. Na internetu nasbíráte veškeré potřebné informace, zamluvíte a objednáte vše potřebné, nakoupíte to nejlepší možné vybavení a můžete vyrazit. Anebo to rovnou necháte na specializované agentuře, která vám expedici naplánuje od A do Z?
V roce 1968 to ale bylo poněkud obtížnější. Peněz měli „staří chlapi“ pomálu, informace žádné, a navíc přišla srpnová invaze. Ta se naštěstí pro ně neprojevila v možnostech cestování hned, ale zavírání hranic bylo postupné. Stále bylo tedy možné vycestovat.
Jak se dostat do Nepálu? Přece letecky. Nebo ne? V tomhle případě tedy rozhodně ne, něco takového bylo daleko mimo možnosti výpravy. Namísto toho si horolezci půjčili od libereckého podniku Textiliana Pragu S5T, trochu si ji upravili a umístili na ni nápis „Czech Himalayan Expedition“. A jelo se.
Praga S5T (vlevo) je trochu pozapomenutá sestra slavné V3S. Staré chlapy v roce 1969 ale do Nepálu dovezla.
To, co tuto expedici pohánělo, bylo čisté nadšení. Toho jediného měli chlapi, kterých bylo celkem devět, na rozdávání. Celkový rozpočet výpravy by takové průměrné americké expedici stačil maximálně na pár dní, Čechoslováci museli ale s tím málem, co měli k dispozici, vydržet celou expedici. Tři řidiči, kteří si všichni dodělali řidičák na nákladní auto asi týden před odjezdem, se pravidelně střídali v řízení. Auto bylo plné jídla a zásob na tři měsíce. Co je nejvíce fascinující, zpočátku vůbec nevěděli, kam vlastně jedou.
Nechali si sice poslat pozvání indické horolezecké organizace, ale do Indie nechtěli, mířili výš. To znamenalo vyrazit do Nepálu, bez víza i povolení. Ono to nějak dopadne… A skutečně, přes Balkán, Turecko, Írán, Afghánistán, Pákistán a Indii dorazili po měsíci cesty do Nepálu. Podařilo se jim získat i povolení k výstupu na vrchol Annapurna IV s výškou 7525 m.
Výstup na vrchol
Začátkem září se expedice vydala z Pókhary v doprovodu padesáti nosičů směrem nahoru. Zanedlouho stál základní tábor. A pokračovalo se. V té době však chyběly mapy i potřebné informace, stále to byla do jisté míry objevitelská cesta, byť prvovýstup na vrchol Annapurna IV se uskutečnil již v roce 1955. A k tomu bylo na samou hranici možností testováno nevyhovující vybavení celé výpravy. Stany pro běžnou turistiku, obyčejné flanelové košile, svářečské brýle namísto horolezeckých…
Zhruba ve výšce 5000 metrů přišly první zdravotní problémy. Objevila se chřipka, zápal plic i problémy se srdcem u jednoho z účastníků výpravy. Vše se ale dalo do pořádku a expedice pokračovala pomalu nahoru. Dne 1. října 1969 se jedno družstvo poprvé pokusilo o útok na vrchol s výchozím bodem v táboře ve výšce 6600 metrů. První pokus ale nevyšel.
Na základě zkušeností z prvního pokusu zbudovala druhá skupina ještě jeden tábor ve výšce 7100 metrů. A teprve z něj se jim podařilo 7. října dobýt vrchol. Dosáhl ho Čech Miloš Albrecht a nepálský šerpa Ang Babú. Třetí člen skupiny, Ladislav Veselý, se musel vrátit do tábora a po cestě dolů mu musejí další dva muži pomáhat. Vše ale dopadlo dobře a všichni se v pořádku dostali dolů a poté do Československa.
Závěr a dopady
Nešlo o úplně první československou expedici tohoto typu, na jaře 1969 se skupina slovenských horolezců pokusila o výstup na Nangáparvat, už v roce 1967 se zase Čechoslováci dostali v Hindukúši do výšky 7706 m. Výprava „starých chlapů ze Skaláku“ byla ale první expedicí, která uspěla v tom, co si vytyčila. Psalo se o ní následně i v západním tisku a československé horolezectví si udělalo velkou reklamu. Je dost dobře možné, že bez tohoto úspěchu by po opětovném uzavření hranic neměli horolezci takové možnosti vydávat se na výpravy.
