Článek
Okupace a německé snahy o umlčení českého hlasu
Prakticky hned po okupaci začala okupační správa systematicky pracovat na potlačování národního uvědomění obyvatel Čech a Moravy. Šlo především o uzavírání a omezování nejrůznějších kulturních institucí. Z německého pohledu to dávalo smysl, neboť právě česká kultura působila jako pojivo, na jehož základě rostl pocit národní sounáležitosti a ochoty okupantům vzdorovat.
Již od samotného počátku hrála významnou úlohu také náboženská shromáždění. Zatímco při divadelních představeních a dalších podobných akcích se na jednom místě sházelo poměrně malé množství lidí, náboženské poutěpředstavovaly možnost protestovat v mnohem větším množství lidí.
Dubnová pouť na Říp a první máj
Na konci dubna se pravidelně konala pouť ke kapličce sv. Jiří na Řípu, tedy naší národní hoře. Dne 30. dubna 1939 přilákala tato pouť 60 – 90 tisíc lidí. Umožněno to bylo i tím, že k Řípu svážely účastníky autobusy vypravované z celého území. Pouť se proměnila v první mohutnou protiněmeckou demonstraci.
Následující den, tedy na prvního máje, byly všechny veřejné akce zakázány, a dokonce platil zákaz zpěvu národní hymny. Češi se v tento den omezili na vyvěšení státních vlajek. Výjimkou bylo ale Brno, kde do ulic vyšlo asi 1500 lidí, kteří i přes zákaz zpívali československou hymnu a položili květiny u pamětní desky T. G. Masaryka. Okupační moc ale nenechala tuto akci bez povšimnutí a shromáždění bylo rozehnáno a několik lidí zatčeno.
Odkaz velkých synů českého národa
Na květen 1939 připadly dvě další demonstrace národního cítění. První souvisela s převozem ostatků Karla Hynka Máchy na Slavín.Jeho rakev byla nejprve vystavena v Národním muzeu, kam dorazil i státní prezident Emil Hácha. Katafalk s rakví doprovázely na cestě na Slavín tisíce lidí a na Vyšehradě byla potom zpívána hymna.
O několik dní později si potom národ připomínal 55. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. V Národním divadle se hrála Má Vlast a koncertu na Vyšehradě se opět účastnily tisíce lidí. Mimochodem, na věnci, který byl na hrob položen, byla stuha s nápisem „Tvůj drahý národ český neskoná“.
V létě 1939
Ani v průběhu léta nepolevovali lidé v demonstracích. V polovině června vyrazila na Svatou Horu u Příbrami asi 30 000 lidí a náboženská pouť Uherskohradišťsku přilákala dokonce 80 tisíc lidí. Dne 2. července se potom demonstrovalo na výročí bitvy u Zborova. Češi a Moravané si nenechali ujít ani příležitost, kterou jim dávaly červencové svátky, tedy výročí upálení mistra Jana Husa a příchod Cyrila a Metoděje.
Není třeba zdůrazňovat, že každé toto shromáždění gestapo a další bezpečnostní složky bedlivě sledovaly a pomalu ale jistě se začaly klonit k názoru, že je třeba podobným akcí zamezit.
Podzim 1939 a soumrak protestů
V září se protestovalo na výročí úmrtí prezidenta Masaryka a připomnělo se dokonce výročí Mnichova – bojkotem pražských tramvají. Vše už ale směřovalo k připomínce 28. října, tedy vzniku Československa. V Praze bylo na 100 000 demonstrujících, včetně řady provokatérů. Výsledek je dostatečně dobře znám, při zásahu německých vojáků zemřeli Václav Sedláček a Jan Opletal, 17. listopadu byly uzavřeny české vysoké školy a celá řada studentů byla zatčena a putovala do koncentračních táborů.
Po tomto datu se již masové protesty omezily čistě na náboženské poutě a šlo o protesty spíše tiché, přesto ale impozantní. V lednu 1940 se např. vydalo na Velehrad na 100 000 lidí.
