Článek
Rovní a rovnější
Majetková rovnost všech pracujících, od prezidenta po dělníka, byla jedním z pilířů režimního narativu. Režim opakovaně zdůrazňoval, že v socialistickém státě jako je Československo neexistují privilegované vrstvy a moc vždy vychází z lidu. Stranické a státní elity žily oficiálně stejným životem jako běžní občané. Realita byla ale úplně jiná. Československo bylo ve skutečnosti hluboce rozdělené. Dělící čárou nebylo vlastnictví výrobních prostředků, nýbrž míra politické moci a to, jak blízko se daný člověk nacházel k rozhodovacím centrům ve státě.
Rozdíl mezi běžným člověkem a příslušníkem stranické elity spočíval jednak ve snazším kariérním postupu nebo v možnosti cestovat do zahraničí, ale projevoval se i v každodenním životě.
Prominenti měli snazší přístup k bydlení, ke zdravotní péči, při nákupech jinak nedostatkového zboží (a že ho bylo…) i v zacházení ze strany státní moci. Oblast rekreace a volnočasových aktivit do tohoto seznamu výhod patřila také. Zatímco většina společnosti se musela spokojit s málem, pro „pohlaváry“ existoval paralelní svět skrytého komfortu.
Jeden z bazénů v areálu hotelu Orlík.
Rekreace pro vyvolené
Abychom nemluvili jen obecně, zmíníme jeden z nejkřiklavější příkladů. V oblasti Orlické přehrady se začal na konci 50. let stavět utajený rekreační areál Vystrkov určený pro tu nejvyšší vrstvu stranických špiček na úrovni členů politbyra, jejich rodin a zahraničních hostů. Tento areál nebyl zanesen v katastrálních mapách a celý byl přísně střežen.
Vybavení areálu překonávalo vše, co bylo k dispozici běžných rekreantům ve střediscích ROH, kempech a podobných zařízeních v celém republice. Výhled na vodní plochu, přístaviště pro malé lodě, bazény, tenisové kurty a další sportoviště, nadstandardní služby apod.
Tento stav měl samozřejmě na společnost určitý vliv. Nešlo jen o rekreační areál, ale i o všechny další oblasti života. Přes proklamace a snahy o utajení reality si společnost stále více uvědomovala, že režim se chová úplně jinak než tvrdí. Vznikala tak nedůvěra a později i rezignace. Podstatné je, že režim tím i nadále ztrácel svoji legitimitu.
Příspěvek politických vězňů
Samotný fakt, že prominenti režimu měli k dispozici takové výhody, nebyl tím nejhorším. Míru cynismu vládnoucí vrstvy demonstruje především fakt, že projektováním i realizací rekreačního areálu byly pověřeny tzv. vězeňské technické ústavy Ministerstva vnitra. Šlo o ústavy, v nichž pracovali političtí vězni. Šlo o architekty, inženýry a další profesionály, kteří se za mřížemi ocitly nejčastěji díky vykonstruovaným procesům v 50. letech. Režim, který tyto lidi označil za nepřátele státu, bez uzardění využíval jejich odbornosti a schopností pro své vlastní potřeby.
V žádných oficiálních dokumentech se jména těchto lidí neobjevovala, aby nemohli za svoji práci získat žádné uznání a ocenění. Samostatnou kapitolou je potom porevoluční historie areálu, která byla v devadesátých letech spojena s takovými jmény jako Radovan Krejčíř nebo František Mrázek. To už je ale jiný příběh.
Zdroje informací: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2020/01/PD_4_19_s26-34.pdf
