Článek
Pražské povstání a zrození Revolučních gard
Po vypuknutí pražského povstání vyvstala potřeba jasně rozlišit bojující povstalecké jednotky a nejschůdnější cestou bylo označení trikolorou nebo páskou v národních barvách. Všichni byli navíc považováni za součást Československé armády, jak koneckonců prohlásil v rozhlasovém provolání k národu sám generál Kultvašr. V téže době ale představitelé komunistického odboje, především Josef Smrkovský, prosazovali označení „Revoluční gardy“. Současně začali distribuovat pásky s označením RG (červená na bílé).
Během povstání se pásky nestačily k bojovníkům dostat, distribuce ale pokračovala a po osvobození se ale začaly nosit ve velkém, a především komunisté pak prosadili, aby rak byly označeny všechny československé branné síly v té době. V Praze a v dalších větších městech dostaly jednotky skutečný řád, byly organizovány do strážních praporů a od 25. května 1945 je pod svoji jurisdikci převzalo Ministerstvo vnitra.
Na venkově ale paralelně fungovaly i nejrůznější divoké a neorganizované oddíly, které buď také používaly označení Revoluční garda nebo si říkali „Národní gardy“, „Národní stráž“ atd. Brannou moc nyní čekal další velký úkol: zajištění pohraničí.
Revoluční gardy nejen v Sudetech
Jaké bylo vlastně složení jednotek Revolučních gard? Stručně řečeno, velmi pestré. Byli tam samozřejmě skuteční vlastenci a bývalí odbojáři, spolu s nimi ale do jednotek pronikli i bývalí kolaboranti nebo kriminálníci. Řada lidí viděla v příslušnosti k Revolučním gardám možnost, jak překrýt svoji špatnou minulost, přijít si k majetku nebo dokonce dát průchod zvířecím pudům a temným stránkám jejich osobnosti.
Výsledkem bylo rabování, znásilňování, vraždění, ponižování… Známý je například případ z Mariánských Radčic, kde byli gardisty ubiti čtyři muži a jedna žena. Německé ženy zde potom musely pro pobavení gardistů jíst své ostříhané vlasy smíchané s medem apod.
Vraždilo se také v Hejnicích, kde byli němečtí civilisté popravováni opilými příslušníky Revolučních gard. Řádění skupiny s označením „Skuteč“ nepřežilo 200 Němců. Na Liberecku to bylo 600 mrtvých a nespočet vyrabovaných domácností.
V poválečném chaosu a při nefunkčních úřadech prošlo mnoho skutků bez povšimnutí. Někde ale přece jen k zásahu došlo. Na zmíněném Liberecku musel zasáhnout dokonce sovětský oblastní velitel major Lykov. Velitel skupiny ze zmíněných Mariánských Radčic byl nakonec zatčen, šlo ale spíše o výjimku.
Hlášení skutečných armádních důstojníků také mluví poměrně jasnou řečí:
„Revoluční jednotky odeslané do pohraničí se neosvědčily. Vzhledem k nedostatečnému nebo chybějícímu vojenskému výcviku, a především chybějící vnitřní sebekázni“
„Stále se opakují případy, že se Revoluční gardy dopouštějí různých nepřístojností, ba násilností, krádeží, které vrhají velmi špatné světlo na kázeň jednotky Revolučních gard.“
apod.
Již v polovině června byl vydán rozkaz o zrušení Revolučních gard. Mnozí jejich příslušníci přesto ještě nějaký čas pokračovali ve své činnosti. Všechny části našeho území ale postupně začala obsazovat nově formovaná pravidelná armáda a Sbor národní bezpečnosti. Revoluční gardy, které si mezi obyvateli stihly za několik týdnů vysloužit přezdívku „Rabovací gardy“, zůstávají neslavnou kapitolou naší historie.
