Článek
Útok na Alto Catumbelo
Skupina československých expertů byla do Angoly vyslána, aby se podílela na obnově místní papírny. Protože šlo o dlouhodobý úkol, v Africe byli tito specialisté i se svými rodinami. V březnu roku 1983 přebývali Čechoslováci v městečku nazvaném Alto Catumbelo. Šlo o místo, které se teoreticky mělo nacházet daleko od míst, kde se obě znesvářené strany střetávaly. Ochranu Československých občanů tak zajišťovalo jen několik málo vládních vojáků.
Ti patřili k Lidovému hnutí za osvobození Angoly (MPLA), které se hlásilo k marxistickému učení a jako takové bylo podporováno Sovětským Svazem a dalšími státy východního bloku. Proti MPLA bojovaly další dvě frakce. Jednou z nich byla zmíněná UNITA, tou druhou tzv. Národní fronta pro osvobození Angoly. Ačkoliv byl konflikt využíván hlavními světovými mocnostmi jako takzvaná proxy válka spadající pod globální soupeření západu s východem, šlo ve skutečnosti spíše o kmenový konflikt.
Československé specialisty ale soupeření velmocí asi příliš nezajímalo a práce v Angole pro ně v té době znamenala především nadstandardní mzdu, o které si lidé doma v Československu mohli nechat jen zdát. V Angole navíc měli velmi dobré podmínky. Bydlelo se zde v domech s bazénem a u místních obyvatel se Čechoslováci těšili velké úctě. Vše se ale mělo změnit 12. března 1983.
Partyzáni ze skupiny UNITA zahájili v 5.30 ráno útok na město. Existují dvě interpretace toho, proč k tomuto útoku došlo. Podle výpovědi bývalého velitele sil UNITA šlo o operaci, která měla za cíl dobýt strategicky významné město. Podle druhé interpretace byli cílem útoku od začátku českoslovenští občané. Je dost možné, že skutečnou pravdu se již nikdy nedozvíme.
Jonas Savimbi, velitel hnutí UNITA
Ať tak či onak, početní i palebná převaha jednotek UNITA znamenala, že město bylo velmi brzy dobyto. Českoslovenští občané byli shromážděni na jenom místě, bylo jim oznámeno, že se stávají zajatci hnutí UNITA a budou odvedeni na základnu. Nikdo z Čechoslováků ale netušil, že tato základna je 1 500 km daleko a budou na ní muset dojít pěšky s hlavní samopalu u hlavy, v podmínkách krutého afrického vedra či lijáků, neprostupnou džunglí či bažinami, a s minimem vody i naprosto nevhodné stravy. Jednalo se přitom nejen o muže, kterých bylo 28, ale také o 17 žen a 21 dětí, z nichž těm nejmladším bylo pět let.
Africký pochod smrti
Zajatcům nebylo dovoleno vzít si s sebou prakticky nic z jejich osobních věcí a na cestu tak vyrazili jen v košili, řada z nich měla na nohou naprosto nevhodnou obuv. Cesta se odehrávala za dešťů střídajících se s horky i nočními mrazy. Lidé měli nedostatek vody a dostávali pouze kukuřičnou kaši. Lidé ztráceli hmotnost a trpěli hladem. Děti musely být dospělými neseny v šátcích na zádech. Pamětníci hovoří o tom, že právě nošení v šátcích děti přijaly za své a po návratu domů si již děvčata nehrála s panenkami jinak, než že je nosily v šátcích na zádech.
Bylo zcela běžné, že lidé usínali vyčerpáním za chůze. Po více než měsíčním pochodu, 19. dubna 1983, vyčerpáním zkolaboval Jaroslav Navrátil, který dokonce patřil k fyzicky nejzdatnějším. Únosci jej naložili na nosítka, ta však nosiči při cestě terénem převrhli a Jaroslav Navrátil z nich spadl. Bohužel ale spadl tak nešťastně, že došlo k poranění hlavy, na jehož následky zemřel.
Teprve po 84 dnech a 1 300 – 1 500 km vyčerpávajícího pochodu dorazila celá skupina k první základně UNITA. Tam byli Čechoslováci naloženi na nákladní vozy a převezeni o dalších více než 1000 km daleko do tábora Jamba, hlavní základny Unity.
Jednání o propuštění zajatců
V tu chvíli již probíhala jednání o osudu Čechoslováků. Za československé úřady jím byl pověřen Eduard Kukan z Ministerstva zahraničí. O propuštění zajatců se zasazoval i mezinárodní Červený kříž. Skupině UNITA šlo především o to, aby byla ze strany Československa mezinárodně uznána a tím by získala základ pro svoji snahu o získání politické moci. To bylo nicméně v rozporu s politikou Sovětského svazu, který něco takového nechtěl připustit. Namísto toho hodlal využít jednotky kubánské armády, které v Angole operovaly, k útoku na základnu a osvobození Čechoslováků. To však československá vláda nechtěla připustit, neboť riziko ztrát na životech bylo značné.
Na skupinu UNITA začal být vyvíjen nátlak nejen ze strany východního bloku, ale z celého světa, ať již se jednalo o Červený kříž, belgického novináře Jeana Wolfa či v Itálii žijícího českého emigranta Jiřího Pelikána. Pod tímto nátlakem, který celou situaci začal obracet v neprospěch UNITA, byly propuštěny všechny ženy a děti, stejně jako sedm mužů, kteří měli vážné zdravotní problémy. Dvě desítky mužů ale v Angole stále zůstávali.
Pro dvacítku zbývajících rukojmí byla situace velmi špatná. Aby jim byl ztížen útěk, byli rozděleni do malých chatek, ve kterých bydleli jen ve dvou. Československo nakonec před únosci z UNITA kapitulovalo a v Praze přijalo tři jeho zástupce, současně pak slíbilo, že ukončí dodávky zbraní vládním vojskům.
Husákova vláda nakonec kapitulovala a hlavní požadavek únosců splnila
Po 427 dnech byli rukojmí propuštěni a 23. června 1984 se konečně vrátili domů. Občanská válka, která nakonec zabila na 1,5 milionu lidí, skončila až v roce 2002. Angola je dodnes rozvrácený stát sužovaný hladem či nemocemi.
