Článek
Projev, který otřásl světem (ale ne Československem)
Když Nikita Chruščov v roce 1956 z tribuny XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu zaútočil na Stalinův kult osobnosti, otřáslo to celým východním blokem. Stalin, dosud neomylný vůdce a otec všech národů, byl najednou odhalen jako tyran, který zradil ideály revoluce. Jenže v Československu zůstalo ticho. U nás se KSČ k likvidaci kultu osobnosti svého vlastního vůdce neodhodlala. Kult Klementa Gottwalda, i když byl zjemněn, nikdy nebyl oficiálně odmítnut. Proč?
Vysvětlení všech nuancí tohoto rozdílu je samozřejmě do jisté míry názorové a subjektivní. Pokud to vidíte jinak, určitě to napište do komentářů. Jak to tedy bylo v Sovětském svazu? Chruščov věděl, že po Stalinově smrti se systém nachází v nebezpečné krizi. Každý se bál každého, ekonomika stagnovala, armáda i tajná policie soupeřily o moc a strach ochromoval i rozhodování. Chruščov tedy udělal strategický krok: potřeboval oddělit komunistickou ideu od zločinů, které ji kompromitovaly. Jinak by celý režim ztratil legitimitu.
Jinými slovy, Chruščov nebyl žádný rebel zvenku, ale kovaný produkt stalinského aparátu. Byl to muž, který v době čistek bez mrknutí oka podepisoval rozsudky smrti, a který aktivně přispíval k upevňování teroru. Když se pak po Stalinově smrti postavil do čela SSSR, jeho „destalinizace“ nebyla pokáním, byla to vnitřní operace systému, nikoli revoluce proti němu. Jeho projev nebyl morální očistou, nýbrž promyšlený mocenský tah.
Chruščov zatřásl totalitním a nelidským systémem nikoliv proto, aby jej zničil, ale proto, aby jej zachránil. Bylo samozřejmě nutnou podmínkou, aby on sám byl dostatečně cynický a odvážný na to, aby se do této akce pustil. Chruščov sám měl krev na rukou a přesto světu „odhalil“, že za všechno mohl Stalin a jeho chyby. Systém jako takový byl podle něj v naprostém pořádku.
Stalinova smrt odstartovala změny ve většině východního bloku, v Polsku a v Maďarsku dokonce vedla v roce 1956 k revolucím. V Československu nic takového nenastalo. A i když zazněl Chruščovův projev, u nás jakoby, vůbec nerezonoval.
Destalinizace bez „degottwaldizace“
Československá situace byla dost jiná. Především zde neprobíhal mocenský boj tak, jako v Sovětském svazu. Část sovětského vedení se chtěla zbavit všemocné tajné policie, kterou zosobňoval Lavrentij Berija. V Československu žádný takový souboj neprobíhal. Jinak řečeno, z pohledu československých komunistů systém fungoval, nebylo proto potřeba jej měnit. Proč tedy zbavovat Klementa Gottwalda jeho aury? Risk by byl v tomto případě mnohem větší než případný zisk.
Je třeba vzít v potaz, že na rozdíl od Stalina, který byl zbožšťován a považován za nadčlověka, Gottwald si zakládal na své lidovosti. Navíc to byl Čech a byl proto také „hrdinou“ národním. Českoslovenští komunisté vždy razili národní narativ, a proto byl Gottwald v jejich pojetí nejen komunistickou, ale také českou ikonou.
V neposlední řadě nebyli ani Antonín Zápotocký ani Antonín Novotný ničeho podobného schopni, neboť jim chyběla potřebná odvaha. Nešlo o revolucionáře, ale o správce režimu. Jestliže se Nikita Chruščov musel rozhodnout pro destalinizaci kvůli tomu, aby systém přežil, u nás to bylo přesně naopak.
Oficiálně samozřejmě Antonín Novotný v roce 1957 souhlasil s bojem proti kultu osobnosti a určité ústupky v tomto směru režim dělal. Minimálně byly staženy bankovky s Gottwaldem, rétorika se zmírnila, ale Klement Gottwald byl stále považován za hrdinu. A pokud snad dělal chyby, tak jen proto, že poslouchal chybujícího Stalina.
Jedná se tedy o výrazný rozdíl mezi sovětským a československým systémem. Klement Gottwald byl sice jemně odsunut z centra pozornosti, rozhodně se ale nejednalo o zboření jeho kultu osobnosti jako v případě Stalina a Sovětského svazu. Nebyl označen za tyrana a strůjce politických procesů s krví na rukou. K tomu se Československo odhodlalo v plném rozsahu až po roce 1989.
