Článek
Češi umí pomáhat
Sbírka na generátory pro ukrajinská města, která se v období těch nejtěžších mrazů ocitla bez energie, proběhla všemi médii a obdiv dárcům vyjádřil i prezident Pavel. Je to samozřejmě na místě, neboť vybraná částka je opravdu úctyhodná. Nejedná se ale o žádnou výjimku, Češi už mnohokrát dokázali, že pomáhat umí.
Ukrajinu bránící se ruské invazi podporují Češi od samého počátku a pokud jde o občanskou společnost, Česká republika je skutečně premiantem. Platí to i v jiných případech. Ať již se jedná o postižené přírodními katastrofami, sbírky pro těžce nemocné a zdravotně postižené apod., Češi bývají vždy připravení pomoci.
Je to jedna z věcí, na kterou můžeme být právem hrdí. Mnohem méně důležité, byť také zajímavé, je to, kde se česká dobročinnost vlastně vzala. Má totiž hluboké historické kořeny.
Kořeny české dobročinnosti
Bez ohledu na to, že to někteří lidé nejsou příliš schopni pochopit, svět samozřejmě nefunguje tak, že vždy platí, že A vedlo k B. Historické události a fenomény jsou propojeny mnohem komplexněji. Není tak možné říct, že za nadprůměrnou štědrost občanů Česka může jedna jediná věc. Přesto je ale možné pokusit se to trochu osvětlit.
České země byly samozřejmě od raného středověku součástí křesťanského světa, a právě křesťanství koncept dobročinnosti a pomoci bližním „zpopularizovalo“. Přesto zvláště v případě novodobé dobročinnosti nešlo primárně o náboženské motivy.
Pravděpodobným vysvětlením českého pozitivního přístupu k dárcovství je turbulentní historie. Ve středu Evropy nebyla v uplynulých staletích nouze o katastrofy a neštěstí. Ať již šlo o povodně, bouře, přechody válečné fronty, morové epidemie nebo hladomory, ti, kteří zrovna postiženi nebyli, věděli, že příště mohou být v opačné situaci.
K tomu je třeba si připočíst humanistický narativ prezidenta Masaryka a dalších velkých historických osobností. Zapomínat nesmíme ani na fakt, že již za Rakouska-Uherska byl v Čechách a na Moravě velmi rozvinutý spolkový život. To potom pokračovalo i v období první republiky. I to pěstovalo v lidech pocit sounáležitosti s ostatními. To vše formovalo českou národní povahu, k níž dnes patří i schopnost pomáhat.
1892 a první skutečně masová dobročinná sbírka
V květnu 1892 došlo v příbramských dolech k největšímu důlnímu neštěstí v historii Evropy. Požár vzniklý z odhozeného knotu z dohasínajícího kahanu v dole Marie se šířil i do ostatních šachet, především do dolu Vojtěch. Na jeho konci zůstalo 319 mrtvých horníků. Po nich zůstalo 285 vdov a 919 sirotků.
Pohřeb obětí důlního neštěstí z roku 1892. Katastrofa spustila obrovskou vlnu solidarity.
Rakouské úřady přislíbily pozůstalým finanční pomoc, stejně tak ale řada politiků vyzývala k organizaci veřejných sbírek. Jedním z nich byl i poslanec Říšské rady Tomáš Garrigue Masaryk. A sbírky se skutečně objevily. Přispěli sami poslanci, nejrůznější podniky, instituce, spolky na sbírku šly i prostředky vybrané při akcích jako byla výstava Emila Holuba nebo koncert spolku Hlahol. Samostatnou kapitolou byly výtěžky z prodeje publikací jako byl almanach Sirotám příbramským. V něm najdete i příspěvky takových osobností jako Alois Jirásek, Svatopluk Čech nebo Jakub Arbes.
Zdá se tedy, že Češi mají dobročinnost v krvi už hodně dlouho. Tak snad nám to vydrží!
Zdroje informací:
